Blaze těm, kdo pláčou?

Slzy přinášejí úlevu, odplavují bolest, která nás trápí. Jsou však i mocným nástrojem manipulace. Nejinak tomu je v dánském filmu Umění plakat; snímku, který vám vezme dech. Jedenáctiletý Allan působí jako pěkný ňouma, který svému otci, zakomplexovanému hokynáři Jennsenovi, co neumí nic jiného než plakat sám nad sebou, věří každičké slovo. Otec pláče, kdy se mu zamane; k slzám jej dožene nejstarší syn, který jí „jako pán“ příborem, dcera Sanne, která si začne s dlouhovlasým hejskem a poslouchá „divokou“ hudbu, syn jeho největšího konkurenta, který na něj v noci zvoní a dožaduje se panáka… Jennsen má na světě jedinou radost - pohřební řeči, ve kterých je přímo mistr. Rád mluví na pohřbech, dokáže přimět k pláči nejen sebe, ale i všechny zúčastněné. Jen tehdy je šťastný… Allan s naprosto dětskou a naivní logikou přijde na zajímavé řešení. Bude se snažit, aby bylo pohřbů co nejvíc. Když otec slaví narozeniny, rozhodne se k smrti vyděsit tetičku Didde - nasadí si na obličej „strašlivou“ masku a na tetu, která si právě užívá pocitu blaha z toho, jak překazila oslavu a jak zase, snad posté, „umírá“, vybafne. Didde se rozesměje a přivolá tak všechny příbuzné, pochválí Allana za to, že ji chtěl pobavit, a ten se na ni zamračí. Teprve pak Didde vydechne naposled. Do téhle chvíle mi film připadal jako roztomilá černá komedie… Najednou se ale všechno změní; otcovy slzy totiž dokáže zahnat jen pubertální Sanne. K útěše mu sice stačí jenom její ruka, ale i to je na dospívající dívku hodně. Sanne se začne uzavírat do sebe a nakonec se odhodlá ke strašlivému kroku, který ji vysvobodí z otcových spárů a dovede do klidu psychiatrické léčebny. Allan stále ještě ničemu nerozumí, nechápe, proč se jeho bratr na otce jen mračí, proč si matka každý večer bere prášek na spaní a proč už Sanne nechce otce utěšit. Když ji naposled pozoroval, jak schází v bílém tílku a kalhotkách ze schodů a tulí se k otci pod deku, viděl jen otcův obličej a blaho, které ho pomalu zalévá. A tak se rozhodl, že Sanne nahradí. Pohled na Allana oblečeného do bílého tílka a trenýrek je jedním z děsivých momentů celého filmu. Chlapec ale díky „utěšování“ konečně prohlédne, už rozumí tomu, proč se Sanne raději „zbláznila“. Film nemá happy end, i když pro Allana nakonec skončí šťastně. Otec se po nepodařeném pokusu o sebevraždu ocitne v nemocnici a čeká jej vězení. Matka zahodí prášky na spaní a hraje s ním po večerech karty a směje se. A Allan už ví, kde se stala chyba. Slzy hokynáře Jennsena si nezaslouží osušit. Vyděrač, který svou rodinu drásá a trápí, který slzy považuje za největší zaslíbení, úplně naruby obrací větu, kterou znají i ti, kteří Bibli do ruky moc neberou. „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“ nabývá v kontextu tohoto příběhu absurdního významu. Smutné jsou i okolnosti, které vedly ke vzniku literární předlohy Umění plakat; spisovatel Erling Jepsen celá léta sledoval, jak jeho sestru zneužívá otec, a vnímal neochotu a neschopnost dospělých, kteří o tom věděli a nic proti tomu nedělali. Možná je odpovědí na trápení, jehož byl svědkem, zmíněná postava staršího bratra; když se mu Allan zmíní, že „otec bývá večer smutný a udělá se mu dobře jen tehdy, když za ním do postele přijde Sanne“, tak na rozdíl od jedenáctiletého kluka ví, co se děje. Sice otci vyčiní, že spí s vlastní dcerou, ale pak odjede a vše je tam, kde bylo… Vyprávění o manipulaci a sexuálním zneužívání v rodině není v dánské kinematografii ojedinělé; film Rodinná oslava líčí podobné hrůzné drama. Ani v jednom z těchto filmů na vás nečekají explicitní sexuální scény, ale přesto vás z nich zamrazí. Moc, kterou mají rodiče nad dětmi, dokáže být někdy strašlivě zvrácená…