Všechny barvy člověka

Biologické výzkumy i teorie jsou nesmírně zajímavé - i pro psychology. A poznatky jdou dopředu mílovými kroky. Velice si toho vážím, vždyť čím více toho o sobě víme, tím lépe můžeme pochopit sami sebe i své bližní. Na druhé straně se stává opírání se o biologickou podstatu jakousi módou. Jsme uhranuti moderní vědou a výzkumy biologicky neoddiskutovatelné přirozenosti člověka zvláště. Když k tomu připočteme obsesi inteligencí, již považujeme za podstatu nadřazenosti člověka, je jasné, že otázka inteligence lidských ras a zvířat člověku nejpříbuznějších vzbuzuje silné emoce. Projevilo se to i v množství reakcí na články Co se bere ve zvířecí škole? (Pd 11/07) a Kauza: Afrika, geny a inteligence (Pd 12/07). Vyjádření pisatelů stojí za reflexi. Přiznávám, že i já sama jsem byla překvapena, že by u šimpanze učenlivého neexistovalo aktivní učení mláďat. Pátrala jsem tedy v odborné literatuře, až jsem našla odborně zdokumentovaný doklad aktivního učení - šimpanzice z Pobřeží slonoviny ukazovala svému potomkovi, jak louskat ořechy (kulturně předávaná dovednost). Nicméně: v ohromné spoustě prací o chování šimpanzů je jedna dokumentace takového chování málo. Nemůžeme na jejím základě konstatovat, že by aktivní učení bylo šimpanzům vlastní, naopak: zůstává otázka, proč se tomu tak neděje častěji než výjimečně. Druhý autorův článek pobouřil jak zastánce rovnosti ras v oblasti inteligence, tak zastánce jejich nerovnosti. Zkusme si však zachovat jistý nadhled. Uvedu příklad: Jaroslav Petr píše: „Lovci mamutů, kteří se proháněli moravskými úvaly před 30 000 roky, byli zřejmě černoši.“ Jelikož tato věta vzbudila v některých čtenářích veliké emoce, pátrala jsem po jejích základech. Podkladem byla autorovi nově zveřejněná analýza genu SLC24A5, který se podílí na řízení pigmentace kůže. Trochu podrobněji se to má takto: Heather Nortonová z University of Arizona zjistila, že naše „bílá“ varianta tohoto genu není starší než 12 000 let (nejpravděpodobněji dokonce 5300 až 6000 let). SLC24A5 přitom dokáže vysvětlit zhruba 30 % rozdílu v barvě kůže mezi Evropany a obyvateli východní Afriky. Tolik genetický fakt. Další (též velmi nové) genetické výzkumy ukazují, že barva kůže je ovlivněna větším počtem genů, a navíc bílou barvu Evropanů nezpůsobují tytéž varianty genů, které zesvětlily obyvatele Dálného východu. Celé je to tedy trošku složitější. Celou pravdu neznáme, to ovšem neznamená, že o ní nemůžeme uvažovat. Je však dobré si uvědomit, že existují i jiné než genetické přístupy. Selekční tlaky například jistě upřednostňovaly světlou barvu kůže. Jednak prostě proto, že uprostřed sněhem zapadané krajiny přišla lovcům vhod. Navíc jakmile naši předkové opustili Afriku a vydali se do oblastí s menší intenzitou ultrafialového slunečního záření, selekce upřednostňovala jedince se světlejší pletí - vitamín D se totiž v těle syntetizuje s pomocí UV paprsků prostupujících kůží. Není však jasné, jak silný tento tlak byl. Navíc tato potřeba výrazně stoupla až se zemědělskou revolucí a poklesem příjmu vitamínu D potravou. Ještě „světlejší“ pohled na barvu kůže ukazuje kulturní pohled: už nejstarší neolitická kultura na našem území používá u Venuší jako pleťovou barvu světle hnědo-oranžovou, kterou pak překrývá tmavým zdobením. Kdyby byla pleť žen, jež byly inspirací a předlohou tehdejších umělců, černá, Venuše by byly pravděpodobně taktéž černé, zdobené bílými a světlými dekory. Pro tuto skutečnost hovoří i to, že Afričané, mají-li udělat sošku člověka, sahají velice často k černému ebenu nebo jiným tmavým materiálům. Podtrženo sečteno současné biologické znalosti přisuzují lovcům mamutů o něco tmavší barvu pleti nežli poznatky kulturologické. Nesnažme se za každou cenu upřednostnit jeden pohled před druhým. Měli bychom se umět smířit s tím, že existují protichůdné argumenty, a udělat si na jejich základě názor, který nebudeme považovat za absolutní pravdu. Navíc: ať už jsme vybledli dávno či nedávno, rasismus pramení jinde.

Placená zóna

Pavla Koucká