Chvála protivenství, mezi muži a ženami zvláště

Názor mnoha náboženství o tom, že člověk roste protivenstvími, je plně oprávněný. Protivenství je to, co je nám protivné, nepříjemné. Už nejzásadnější orientace ve světě (u lidí i zvířat) je zprostředkována zkušenostmi z větší části nepříjemnými – o stůl se lze uhodit, o kamna spálit, pokdy se včely nešetrně dotkneme, bodne. Svět nám klade odpor a tím je nám nejen „odporný“, ale vůbec umožňuje náš pohyb v něm (pasivní odpory umožňují chůzi) a jeho poznávání. I sociální dovednosti si dítě osvojuje „narážením“ na různé sociální bariéry, a není-li jich, vyroste z něj jakési monstrum neronského typu, amorfní améba v lidské podobě postrádající hranic. Mezilidské vztahy jsou přímým pokračováním protivenství neživého světa, s tím rozdílem, že jsou neskonale aktivnější nežli roh stolu, pasivně čekající, až se o něj praštíme. Oproti vztahům mezi zvířaty jsou ty mezilidské ještě vylepšeny o hojné užívání slov, která představují jakousi korunu emocí či pocitů, cosi jako květ na rostlině či pěnu na vlně, a jsou současně úlevou i zbraní, hnutím mysli ve formálně zkondenzované podobě. Některé typy lidských chování se stanou pochopitelnějšími, když je sledujeme touto optikou – „zlobení“ dětí je smysluplné v tom smyslu, že drží rodiče v neustálé tenzi a pozornosti a nedá jim ochabnout – z etologického hlediska by nebylo obtížno zařídit, aby děti byly „hodné“, jako třeba malí vačnatci. I postoj dospělých k „zlobení“ je přinejmenším ambivalentní („i ty můj malý zlobílku…“) a v pohádkách se zhusta zdůrazňuje, že v domečku dlouho bezdětných manželů „bylo smutno“ (nejedná se až tak o děti jako předmět společenské sebeprezentace a formu penzijního pojištění za starých dob – tím, že rodičům stále „prohrabávají“ hluboké vrstvy nevědomí, je udržují v aktivitě). Zdá se, že zdánlivě iracionální ataky žen vůči „jejich“ mužům mají podobný, navíc i psychoterapeutický cíl – provádějí jakousi spontánní a nedobrovolnou psychoanalýzu, při níž se snaží útoky „nablind“ jakoby kopím napíchnout nějaký skrytý komplex, aby „oplaskl“. Vzhledem k tomu, že při nich pronášená přání bývají často logicky rozporná, má celá procedura navíc povahu zadávání koanu zenovým mistrem, což, jak známo, vede k osvícení. Celá procedura může mít i svůj „sociobiologický“ aspekt – muž, u něhož proces duševního dospívání pokročil dál a více „nalezl sám sebe“, bývá společensky úspěšnější a kreativnější. Je těžko si nevzpomenout na útoky jehňat či kůzlat na mléčnou žlázu matky, spojené s masáží a následnou větší produkcí mléka. Prorok Muhammad vystupoval proti mnišství nejen proto, že snižovalo přírůstky pravověrných, ale zejména proto, že představuje nelegitimní zkratku a ulehčení – žít sám ve skalní sluji je snadné, s ženami a dětmi podstatně náročnější. Za zmínku stojí i představa archaického práva o tom, že závazek vzniká nejen pokrevenstvím (či krvavým „pokrevním sbratřením“), ale i lézí, zraněním (původně také krvavým) či jiným ublížením. Právě u partnerských vazeb vidíme nejlépe, jak traumatem vazba vlastně vzniká a dalšími ublíženími se posiluje. Ne náhodou připomínají muži, kteří většinu života prožili celibátně, v pokročilejších letech zestárlé chlapce (byť jejich život byl v mnohém jednodušší) a nezřídka přímo vyhledávají protivenství jiného typu, jako by jim chybělo.