Nebuď hysterka!

„Nemohla jsem plakat nebo se zlobit, táta hned řekl, že jsem hysterická…“ „Bála jsem se, že bych mohla být hysterická jako moje máma, tak jsem emoce radši nedávala najevo…“ – To jsou častá vyjádření mladých žen, které se rozhodly projít terapií, protože si netroufly prožívat a vyjadřovat své emoce. Podivné slovo „hysterie“ ve společnosti zdomácnělo a postupně se stalo strašákem pro všechny, kdo intenzivně prožívají své emoce. A také nástrojem kontroly pro ty, kteří se emocí bojí a potřebují je u druhých potlačit. Je to jednoduché – stačí někoho označit za hysterika, a emoce jsou rázem pod kontrolou.

Může za to děloha?

Pojem „hysterie“ už od dob staroegyptského a starořeckého lékařství označoval duševní poruchy u žen, za jejichž příčinu se považoval patologický pohyb dělohy (řec. hystera – děloha) v ženském těle.

V současné době se pojem „hysterie“ používá spíše v laických kruzích, odborníci ho kvůli jeho obsahové nejasnosti a zprofanování vyměnili za pojem „histriónství“. To lépe a přesněji vyjadřuje, o co v tomto prožívání jde. Slovo „histrión“ se totiž ve starém Římě používalo jako označení pro herce v divadle, později ve středověku pro potulného herce nebo kejklíře, tedy pro osobu, která vyprávěla a dramaticky ztvárňovala příběh, která se snažila upoutat pozornost diváků, různě se pitvořila a bavila je svým předváděním a hereckým uměním. Je to ale termín, jenž je i nadále používán jen jako označení patologického duševního prožívání a projevu.

To je problém nejen u hysterie. Jako kdybychom měli obecnou potřebu naprosto jasně vymezit a oddělit od sebe zdravý pól, zdravé prožívání a projevy a patologické prožívání a projevy. Buď je někdo histrión, a tak má histriónskou poruchu osobnosti, anebo je zdravý. Buď je někdo narcistní, tedy patologicky narcistní, anebo je v pořádku. Nula, nebo jednička. A pohled do manuálu Mezinárodní klasifikace nemocí nás v tom může utvrzovat.

Stačí si pod kódem F60.4 přečíst o přehnaném projevu emocí nebo o vysoké sugestibilitě či touze vyhledávat vzrušení, a hned jsme schopni dotyčnému člověku, nejčastěji ženě, přisoudit nálepku hysterie. Přitom nám uniká důležitý detail. Pro posouzení, že jde opravdu o poruchu osobnosti, uvádí manuál duševních poruch ještě navíc velmi důležitá obecná kritéria. Mezi jinými musí jít o výrazně disharmonické postoje, jež skutečně poškozují osobu nebo její vztahy a vedou ke značné osobní nepohodě a negativně ovlivňují výkonnost a společenské uplatnění jedince. A najednou zjistíme, že mnohým histriónům kolem nás jejich dynamika nijak zvlášť život nekomplikuje a jejich vztahy nepoškozuje.

Že jsou v něčem výrazní a osobití, to ano, ale že to vlastně není nijak na škodu.