Výchova dítek v Čechách

Ještě před patnácti dvaceti lety říkávali poradenští psychologové, že výchova dětí v českých rodinách je značně autoritativní. Převládají v ní příkazy, zákazy, od dětí se očekává, že budou poslouchat a plnit úkoly. Zvěsti o problémech, které přináší výchova příliš volná, přicházející zpoza západní hranice, zněly jako hudba nepravděpodobné budoucnosti. Nedlouho po sametové revoluci vyprávěla psycholožka Jiřina Prekopová na jedné ze svých prvních přednášek v Čechách o terapeutické práci s klientkou, která neví, zda může omezit svobodu svého tříměsíčního mimina a přebalit ho, i když kojenec o čistou plenu v dané chvíli nestojí. Její zkušenosti z německé praxe vyvolaly v sále pobavení, a když tvrdila, že podobně nejistých rodičů se dočkáme i u nás, nikdo z přítomných jí nevěřil. Kde se ta změna vzala?

„Tohle já nikdy svým dětem dělat nebudu,“ křičí dospívající dcera na matku, aby si po letech překvapeně uvědomila, že slova i tón, jimiž právě naštvala své děti, už kdysi dávno slyšela… Někdy je ovšem odmítnutí určitých rodičovských praktik natolik vnitřně racionálně zpracováno, že se dotyčný, ve snaze nedopustit se vůči vlastním potomkům stejné chyby, dostává do opačného extrému. „Musel jsem víkend co víkend bez diskuze na chatu, své děti takhle omezovat nechci. Ale mrzí mě, že už prakticky nebýváme spolu…“

„Rodinné kyvadlo“ v tuzemsku ale daleko podstatněji rozhoupal vítr svobody a demokracie, který s sebou přivál pluralitu názorů, Chartu lidských práv s Úmluvou o právech dítěte, nebývalou volbu v oblasti materiálních i duchovních hodnot a životních stylů.

Mámy s miminem v šátku

Když jsem v roce 1995 hovořila s bezmála stoletým nestorem české pediatrie Josefem Švejcarem, s lítostí vzpomínal, že v prvních letech budování socialismu podlehl oficiálním tlakům, jejichž cílem bylo dostat matky do pracovního procesu a výchovu dětí pod kontrolu státních institucí. Po letech válečného nedostatku zřejmě nebylo tak obtížné uvěřit, že ke zdravému vývoji dítě potřebuje především hygienické prostředí, zdravotní péči a výživu. Zcela „měřitelným“ způsobem to dokázaly poskytnout jesle, v nichž vládly zdravotní sestry a lahve se sunarem. „Nemazlit se s dítětem a nekojit byla chyba, teď to jasně vidím,“ říkal mi doktor Švejcar a s dojetím hovořil o současných matkách, které neváhají s dětmi zůstávat doma a kojí je třeba do tří let.

Nicméně zaměstnanost žen je u nás dlouhodobě jedna z nejvyšších v Evropě, většina dnešních rodičů prošla od útlého věku předškolní institucionální výchovou a podle psycholožky Lenky Šulové mnozí z nich tento model nepovažují za možné ani žádoucí měnit. Na druhé straně se prosazují i trendy jdoucí proti institucionální péči i přílišnému individualismu. Ještě před příchodem dítěte na svět se orientují na přirozený porod, po jeho narození odmítají perfekcionalistické materiální zabezpečení kojence od přebalovacích pultů po elektronické chůvy monitorující pláč v dětském pokoji.

K matkám programově vzdorujícím konzumním tlakům patří například „šátkařky“. Nosit dítě v šátku je mnohdy snazší a mobilnější než vozit je v kočárku, svou roli hraje i blízký tělesný kontakt a možnost okamžitě reagovat na potřeby dítěte, kterou matky považují za velmi důležitou. V šátkování je často spatřován návrat k tradicím předků či přírodních národů. Otázkou ovšem je, nakolik jsou tyhle představy idealizované. Naše prabáby pracující na poli nejspíš nechávaly kojence většinu dne odpočívat ve stínu pod stromem a domorodé Afričanky či Indiánky nosí děti v šátku proto, aby měly volnost při chůzi a práci. „V těsném kontaktu s milující osobou tak dítě zakouší frustraci z okamžitého neuspokojení potřeby. Tím se učí přizpůsobovat se vnějším podmínkám života,“ říká „šátkařka“ Kateřina Neugebauerová. Ale v našich podmínkách tuhle zkušenost podle ní zakouší až druhorozené a další děti, kterým už matky nemohou všechen svůj čas věnovat bezvýhradně.

Do prvních dvou měsíců života je šátkování nebo klokánkování rozhodně pozitivní. „Zejména u předčasně narozených dětí, které byly po porodu separované od matky a umístěné v inkubátoru, může bezprostřední haptický kontakt, teplo a vůně matky snížit míru deprivace,“ upozorňuje psycholožka Šulová. Ovšem všeho do času a s mírou. Zcela odmítnout moderní způsoby ukládání a přenášení dětí, které jsou v našich kulturních podmínkách běžné, a nosit dítě měsíce připoutané jen na vlastním těle, nemusí být pro jeho vývoj zdaleka optimální. Omezujeme totiž potomkovi zorné pole, nemůže sám aktivně prozkoumávat nejbližší okolí, prohlížet si předměty a uchopovat je jako v kočárku či v postýlce. „Od motorického vývoje se v kojeneckém věku odvíjí všechno - kognitivní rozvoj, soustředěnost, schopnost analyzovat podněty,“ vysvětluje Šulová. Dlouhodobý pobyt staršího kojence v šátku příliš nevítají ani ortopedi.

Jsem tu jen pro tebe

Americký rodinný terapeut Wiliam Doherty se domnívá, že rodiče se ve vyspělých zemích proměnili v poskytovatele rodičovských služeb a zprostředkovatele služeb veřejných (dovoz na trénink, do kroužků) a děti na jejich spotřebitele. Poskytovatel musí nabízet to nejlepší a nejnovější, vystříhat se toho, aby byl zákazník zklamán. Aplikace takového tržního principu na rodinu je podle něj spolehlivým receptem na nejisté rodiče a panovačné děti.

Cílená reklama, hlásající, co dítě ke zdravému vývoji nezbytně potřebuje, co je in a že dítě ví, co je pro ně dobré, možná nezapůsobí na nás - jenže zabere v rodinách potomkových vrstevníků. A vysvětlujte dennodenně, že Robosapiens a Barbie z kolekce Světových princezen nejsou pro našeho Jeníčka a Mařenku vhodné, když pro všechny jejich kamarády evidentně vhodné jsou!

Do výchovně složitých situací se ale nedostávají rodiče jen kvůli tlakům konzumní společnosti. Polínko pod kotel, v němž se rodičovská jistota taví v bezradnost, si paradoxně přiložil i rozvoj společenských věd a publikace jejich poznatků. Potřeby dítěte a rizika spojená s jejich dlouhodobým neuspokojováním, rozvoj motorických, rozumových i emocionálních složek jeho osobnosti, význam imaginace a tvořivosti, věk nejvhodnější pro jednotlivé výchovně vzdělávací procesy… K tomu připočtěme ještě množství odborných, průběžně a nejednou protichůdně aktualizovaných doporučení ohledně výživy, hygieny, posilování imunity, oslabování možných alergizujících vlivů a tak dále. Mnohé rodiče zahltil pocit odpovědnosti. Intuitivní rodičovství bylo potlačeno studiem odborných knih. „Pokud je biologický rodič na svou roli připraven, přirozeně pozná, co dítě potřebuje, kdy si s ním hrát a kdy už ho pozornost a množství podnětů obtěžuje,“ konstatuje psycholožka.

Vzpomínám si, jak jsem se před lety pod vlivem jedné z moudrých knih o psychomotorickém vývoji kojence rozhodla vytvořit své čtyřměsíční dceři „podnětné prostředí“. V rohu pokoje jsem připravila prostorný, přiměřeně rovný, měkký a hebký pelíšek ze spacáku, v předpokládaném zorném poli dítěte a v dosahu obou ruček jsem umístila předměty různých barev, tvarů, velikostí a materiálů. Dcera mě pozorovala z postýlky a já se těšila, jak bude objevovat mnou pečlivě inscenovaný svět. Položila jsem ji do pelíšku, zaklekla vedle ní s vlídným úsměvem - a děcko spustilo srdceryvný řev. Byla jsem roztrpčená, zklamaná, cloumala mnou bezmocná sebelítost a nejspíš i vztek. Naštěstí nevydržely dlouho. Když jsem to podnětné prostředí uklízela, uvědomila jsem si, že jeho příprava zabrala veškerý čas, kdy dítě mělo zájem si hrát.

„Někdy by rodičům prospělo, kdyby méně četli a víc se spoléhali na vlastní cit, chovali se k dítěti spontánně, autenticky a nenechávali se stresovat moudrými radami,“ říká s úsměvem autorka knihy Raný psychický vývoj dítěte Lenka Šulová.

Drsňácký názor, že kojencům sílí řevem plíce, je sice naštěstí překonaný, nicméně kyvadlo rodičovské péče se mnohdy přehouplo do opačné polohy, nenechat dítě plakat vůbec. Pláč je přece známkou neuspokojení některé z důležitých potřeb - a která máma by klidně dýchala s vědomím, že jejímu dítěti něco schází? S přibývajícími měsíci a roky možná ubývá obav, že potomek strádá, zato sílí touha co nejdřív křik, jímž projevuje své potřeby a přání, „vypnout“. Názory odborníků na to, zda a do kdy potřeby kojenců okamžitě uspokojovat se liší. Někteří se domnívají, že do dvou tří měsíců je vhodné se plačícímu dítěti věnovat ihned (Bacusová, 2006), Šulová soudí, že v láskyplném prostředí je už třítýdenní novorozenec schopen zcela bez úhony „unést“ kratší prodlevu a že odklad uspokojování potřeb lze postupně dál trénovat. Občas k takovému tréninku přirozeně pomohou okolnosti. Nejdůležitější je, aby matka hned nepropadala výčitkám svědomí, že se o dítě špatně stará. Ovšem lehkomyslné zvyšování „tréninkových dávek“ ku prospěchu také není. Ani představa, že nechám dítě křičet a s vlídným úsměvem se objevím, až bude klidné - abych nepodporovala negativní chování a posilovala to žádoucí - vždycky nefunguje tak přímočaře jako podmiňování u slintajících Pavlovových psů.

Před časem se sedmnáctiletá dcera mé kamarádky vrátila z jedné holandské rodiny. S jejich třemi dětmi ve věku čtyři, sedm a jedenáct let nebylo k vydržení. Od rodinného terapeuta se rodiče vrátili s doporučením: „Občas jim něco zakažte.“ „Já jsem toho jako malá směla mnohem míň, čím jsem starší, tím se to víc a víc zlepšuje. Ti Holanďani to mají obráceně - napřed směli úplně všechno a teď by měli ubírat. To přece nemá logiku,“ komentovala rozdíly výchovných přístupů dcera mé kamarádky.

Buď partnerem při vlastní výchově

Podruhé běžela v televizi nová verze rodinné ságy Forsythů a podruhé se na ni nedokážu dívat. Pohled na ustavičně kamennou tvář hlavní hrdinky Irene mě totiž spolehlivě rozpálí. Ta ženská snad nemá emoce! Co se asi honí dětskou hlavou, když má doma takovou vlídně nečitelnou maminku Irene? Dynamickým extravertům takovýhle typ nečitelnosti zřejmě nehrozí, nicméně mnozí rodiče se poctivě snaží být ke svým dětem neustále maximálně vlídní, vstřícní a chápající. Wiliam Doherty to nazývá terapeutickým rodičovstvím. Od terapeuta se očekává vlídné jednání, nesmí klientovi nic nařizovat, nekritizuje ho, aby neriskoval ztrátu důvěry v terapeutickém vztahu.

Není pochyb, že hněv je špatný rádce a pokoušet se cokoli ve vzteku řešit k ničemu nevede. Což ovšem neznamená, že by se naši synové a dcery nesměli dozvědět, že nás naštvali, rozzlobili, že nám jejich chování nahnalo strach. Pokud stejně tichým hlasem a mírným tónem, jakým dítěti ukazujeme na procházce kytičky, sdělíme, že je ošklivé bouchat Petříčka lopatkou po hlavě a vběhnout na silnici je velmi nebezpečné, těžko čekat, že děcko zaregistruje alarmující obsah sdělení. „Pokud naše děti vědí, že je milujeme a že nám na nich bude vždycky záležet, jsou za předpokladu, že jim neubližujeme, schopny zvládat i náš neoprávněný hněv, nevyhnutelné chvíle soběstřednosti či nepozornosti,“ tvrdí Doherty. Rodinná konzultantka Petra Vrtbovská pracuje v Institutu náhradní rodinné péče s pěstounskými rodinami. Výchovné mýty, s nimiž přistupují rodiče ke svým biologickým dětem, dostávají s příchodem cizího dítěte podstatně zřetelnější kontury. „V posledních letech mám pocit, že vyrůstá generace dětí, která má vážné problémy s hranicemi. Za všech okolností se s dětmi o všem diskutuje a často se setkávám s těmi, které mají značné psychické potíže způsobené právě nedostatkem hranic,“ říká Vrtbovská.

Rodiče mají podle ní zvláštní pocit viny, že vůbec po dítěti něco chtějí, že je omezují, nedávají mu dostatečně velký prostor. Zdaleka přitom nejde o tak smělé požadavky, jako je úklid společných prostor bytu, pomoc na zahradě či obstarání nákupu. Mnohdy se cítí provinile, když mají v deset večer vyhnat odmlouvajícího potomka od počítače. „Je jim líto, že dítě to nese konfliktně, protože si přejí být s ním neustále v harmonii. Chtějí, aby jim rozumělo, chápalo jejich dobré úmysly a nevědomě mají snahu se mu za stanovení hranic omlouvat. Tak dlouho by chtěli vysvětlovat, až by to dítě pochopilo a stalo se jejich spolupracovníkem při vlastní výchově. Netuší, že ho tím vlastně nutí stát se druhým dospělým,“ vysvětluje. Dítě pak získává dojem, že musí vždy hluboce vnitřně souhlasit s jakoukoli hranicí, potrestáním, korekcí, což není ideální výbava do života. „Dítě má právo zůstat dítětem, porušovat hranice a občas od rodičů slyšet jasné ne,“ dodává odbornice. „S rodičovskou touhou po kamarádském, partnerském vztahu se svými dětmi souvisí i servírování omezení a trestů v cukrových obalec. Nabízejí jim ústupky, čokoládičky, dárečky, aby je po dobrém přiměli udělat něco docela banálního. Ony pak mají pocit, že cokoli udělají, by mělo být odměněno dary.“

Důslednost bolí a času není nezbyt

Pamatuji si, že jsem jako dítě bývala čas od času „platonicky“ posílána do polepšovny, moji kamarádku se její matka verbálně chystala občas měnit za hodnější sousedovy děti. S nesplněnými výhrůžkami otců a matek jsme se setkali snad všichni. Proč se zdá, že dnes působí dětem rodičovská nedůslednost víc problémů než dřív? Možná je to tím, že k drobným nedůslednostem přibývají do mozaiky i další kamínky. Víc pracujeme (podnikatelé, střední a vyšší management, ale i pracovníci v obchodě a službách často více jak osm hodin denně, mnohde je samozřejmostí práce o sobotách a nedělích). Máme méně času být s dětmi, i ony mají méně času na nás - mají trénink, jazykový kurz, hudební kroužek, hru na počítači… A když už spolu jsme fyzicky, býváme duchem nepřítomní. Jsme unavení, máme povinnosti doma, dál při práci studujeme… a nemáme sílu poslouchat, proč Jarda zmlátil Honzíka, a řešit, jestli je Zuzanka opravdu zrádkyně, když mluví s Magdou, ačkoli slíbila, že už s ní nikdy nepromluví. Jenže pak v nás zahlodá červíček špatného svědomí a přepadne nás nutkavá touha dát svým potomkům hmatatelný důkaz lásky. A tak nakupujeme, slibujeme, odpouštíme povinnosti. Ale dítě v pokoji plném hraček u ničeho nevydrží, zlobí, pere se se sourozencem. A tak zakazujeme, přikazuje, vyhrožujeme… Vyzkoušeli jsme, že v divadélku synové a dcery v klidu nevydrží, na návštěvě nás stejně nenechají ani pořádně si popovídat, na výletě fňukají, že je bolí nohy, nakonec otráví den i nám. Tak s nimi raději příliš často nikam nechodíme. Ostatně, stačí letmo promluvit s kamarády či kolegy v práci, abychom se ujistili, že problémy jsou všude stejné. Asi to tak má být, doba už je taková.

Nejistá vazba

Attachment, česky přilnutí, připoutání či vytvoření bezpečné vazby s matkou, se ukazuje jako klíčový moment pro další socioemocionální vývoj dítěte, říkají vývojoví psychologové. Terapeuti, pracující s těmi, kdož mají problémy se sebedůvěrou, sebepojetím a ve vztazích s druhými, to jen potvrzují. Až dvacet procent matek není schopno vytvořit pro své dítě jistou vazbu a v podstatě mu tak komplikuje navazování dalších pozitivních vztahů.

Menší část z nich tvoří problémové matky, jakými jsou alkoholičky, toxikomanky či prostitutky. Které jsou ty další?

„Nejistou vazbu poskytují matky, jejichž chování je pro dítě nečitelné, které se nechovají zrale,“ říká Lenka Šulová. Mladičké, sotva zletilé matky už takřka vymizely, do téhle kategorie však můžeme zařadit i matky příliš úzkostné. Bývají mezi nimi ženy zralého věku, které na vymodlené dítě léta čekaly. Problematické připoutání poskytují i matky psychicky labilní, neurotické nebo psychicky nemocné, které jsou jednou pozorné a pozitivně reagující, jindy jsou příliš pohlceny vlastními problémy či depresí a na dítě nereagují, ačkoli jsou mu fyzicky nablízku.

Jindy dokáže matku totálně znejistit vážné nebo chronické onemocnění dítěte, senzorický hendikep či obrácený biorytmus, protože takový kojenec nedává v mnoha situacích pozitivní zpětnou vazbu. Přes veškerou snahu a péči pláče, nevypadá spokojeně, reaguje jinak než většina ostatních dětí - jen silné nátury by nepropadly pocitům vlastní neschopnosti a nekompetentnosti v mateřské roli. Negativní naladění a bezradnost matky prohlubuje vzájemné neporozumění a spirála nejistého přilnutí se úspěšně roztáčí.

„Když je vzhůru, nemám chvilku klid. Všude je za mnou, v kuchyni se mi plete pod nohama. Nemůžu si v klidu dojít ani na záchod. Jen zavřu dveře, už do nich buší a příšerně vříská,“ svěřuje se na pískovišti ostatním matkám Zdena. Brzy rezignuje a přestává se na toaletě zavírat. Nemůže se dočkat návratu do zaměstnání. „Dítě prožívající nejistou vazbu má zvýšenou míru přísavných reakcí, usilovně si matku hlídá, neustále se jí drží. Ona tak vlastně determinuje jeho psychický vývoj, stává se jeho hlavní starostí,“ vysvětluje psycholožka Šulová. Důsledkem tak může být i vývojové opožďování - dítě nemá zájem o jiné podněty, nezajímají ho hračky, všechnu energii spotřebuje kontrola, jestli má mámu na dosah.

Mezi ženami, které nezůstávají dlouho na rodičovské dovolené, bývají často ty, jejichž vazba s dítětem je nejistá. I když si mnohé z nich návrat do zaměstnání racionalizují (ztráta dobré pracovní pozice, důležité rozpracované projekty, finanční důvody, kontakt s oborem a podobně), potřebují po měsících nejistoty s dítětem konečně cítit, že svou práci dělají dobře a že jsou úspěšné.

Dítě má schopnost vytvořit si vztahovou vazbu k náhradní osobě (otci, babičce, pečovatelce, pěstounům), její kvalita je předmětem zkoumání vývojové psychologie. „Tento kompenzační mechanismus je požehnáním pro děti, u nichž jistá vztahová vazba s matkou nefunguje. Výzkumy, jimiž se spolu s francouzskými kolegy intenzivně zabýváme, ale naznačují, že biologická matka je díky těhotenství a hormonálnímu vyladění v raném období stále tou ideální primární vztahovou osobou,“ tvrdí Šulová.

Ovšem i životopisy historických osobností ze šlechtických či patricijských měšťanských rodin se často hemží kojnými, chůvami, vychovatelkami i internátními, církevními či světskými zařízeními, přejímajícími výchovu od útlého dětství. Takže socialisté, feministky či genderová hnutí za rovné příležitosti vlastně myšlenku, že biologická matka nemá „svatou povinnost“ celodenní osobní péče o dítě, jen přeznačkovali a přerámovali do prostředí, které umožnilo masové rozšíření tohoto fenoménu.

Literatura: 

Bacus A. (2006). Dítě pláče - co dělat. Praha: Portál.
Šulová, L. (2004). Raný psychický vývoj dítěte. Praha: Karolinum.
Doherty, W. (2006). Kdo koho vychovává? Praha: Návrat domů.