Středomořský životní styl nás láká. Zároveň ale máme Jihoevropany tak trochu za flákače. A oni se na sever Evropy dívají podobně. Se směsí obdivu a opovržení. Jižanský životní styl asi nikdy nedokážeme převzít, ale v něčem bychom si z něj přece jen měli vzít příklad. Kavárny jsou vždycky plné, na jídlo se vždy najde dost času a práce vždycky počká.
Rodina a přátelé jsou důležitější než honba za ziskem. A ty ryby. A to víno. A ty olivy… Tak si představujeme jižní Evropu a také si ji obvykle na dva týdny v létě o dovolené dopřáváme.
Ale i přes rok nás média zásobují zprávami o zázracích středomořské kuchyně a o tom, že právě ve Středomoří se lidé dožívají nejvyššího věku.
Sex do devadesátky
Ne, že by na tom něco nebylo. Třeba na řeckém ostrově Ikarios se lidé dožívají nejvyššího věku v Evropě – o deset let více, než je průměr. Je plný vitálních devadesátníků, kteří se šplhají po terasovitých políčkách a pak v kavárně pijí červené víno a ještě u toho obvykle kouří. Jsou tak zajímaví, že je vědci z athénské univerzity studovali do takových detailů, až zjistili, že 80 procent mužů ve věku 65–100 let stále provozuje sex a z toho čtvrtina „s dobrým výsledkem a výdrží“ (ovšem po devadesátce to jde rapidně dolů). Vědci je zkoumali horem dolem, aby zjistili tajemství dlouhověkosti. Je to vzduch, pravidelná práce, nebo čilý společenský život místní komunity? Anebo místní jídlo? Těžko říct, když každý druhý pije denně litr vína a stoletá babička se zase vytasí s plechovkami Coca-Coly, bez kterých prý nemůže žít.
Každopádně to láká lidi ze západní a severní Evropy natolik, že do Řecka, Itálie, Portugalska či Chorvatska jezdí nejen na dovolenou, ale někteří si tu i kupují nemovitosti.
Jsou to často rozpadávající se domečky, ze kterých si chtějí udělat svou jižní oázu. Takovým neprozřetelným krokům pak vděčíme za řadu docela zábavných románů o trablích Angličanů ve Francii nebo Němců v Itálii, když se dostanou do soukolí zdejší byrokratické mašinerie a pomalu a nepořádně fungujících stavebních firem.
Jižní kouzlo totiž funguje jen někdy. Návštěvníci z Německa se na řeckých ostrovech mohou rozplývat nad tím, že jezdíte na skútru bez helmy a v autě bez pásu („vážou se přece psi, ne lidi“, upozornil mě kdysi jeden Černohorec, když se šílenou rychlostí řítil se svým poněkud ošuntělým mercedesem serpentinami podél moře), ale po návratu domů si zase zanadávají na líné a chaotické Řeky. Ostatně i Václav Klaus kdysi prohlásil o Řecích, že „někdo jde ve čtyři hodiny spořádaně z práce domů, zatímco jeho kolega jde pít a veselit se. Ony ty cypřiše a to moře a to ouzo prostě působí.“ Stěžoval si tehdy řecký premiér, že jde o urážku Řeků. Jenže ono na tom něco bude. Různé národy si cení různých věcí. Němci utrácejí za auta, Francouzi za jídlo. Pro Nizozemce je důležitější kariéra, pro Itala čas strávený s rodinou na tříhodinovém obědě. Potíž ve sjednocené Evropě je, když platí stejná pravidla pro Helmutha i pro Stavrose, pro Johna i pro Juana…
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.