Univerzita života

Asociace nad článkem o úloze sexuálních koučů (PD 3/2013). U nás i ve světě existují různé podoby a úrovně vzdělávání. Stejně tak potíže s nimi. Ale to bych teď zůstavil jiným. Režisérka Věra Chytilová kdysi litovala, že nejsou školy rodičovství, takhle má jít o hroznou amatérštinu. Má svatou pravdu, jenže v některých oblastech nám zkrátka nemůže být univerzitou nic jiného než život sám. Aspoň jsem si to dlouho myslel. Mé přesvědčení však poněkud zviklalo, když jsem objevil článek o první mezinárodní škole sexu. Nachází se ve Vídni a slibují tam do řemesla fušovat Ovidiovi. Výukou umění milovat. Nejde-li o kachnu, pak musím říci, že běží o prachsprostý plagiát. Ve školství za časů elektronických databází ostatně častý. Už totiž během mých, zdůrazňuji, standardních studií jsem totiž poznal kolegu sociologa, jenž ve chvíli smrti Jana Pavla II. oznámil svou kandidaturu na papeže (kdoví, zda to neudělal i nyní po abdikaci Benedikta XVI.). S tím se však nespokojil, měl hodně široký záběr, a tak ve stejné době navrhoval naší alma mater, Masarykově univerzitě, ustavit zbrusu nové pracoviště – katedru erotických studií. Kápl mi tím tehdy notně do noty. Tak tak, že neměl můj hlas na rektora. S jistou slečnou jsme totiž krátce předtím dokončili poměrně detailně propracovanou koncepci Univerzity všeobecného sexu. Včetně jejího případného marketingu a nástupních projevů akademických funkcionářů... Bylo to hodně šťavnaté, leč nikdy jsme nepřekročili Rubikon. Odvaha, abychom nápad předložili k akreditaci, nám prostě chyběla. Asi to bylo zbytečné. V minulosti u nás přece vznikla vysoká učení, fakulty či obory, pro které se nehodí jiný obrat než – dámy a slabé povahy prominou – bordel. Pro lepší náladu však obraťme mysl zpět k proudu krásného modrého Dunaje. Dejme slovo údajné ředitelce mezinárodní školy erotiky: „Procvičovali jste svou mysl, své svaly, svou kondici, ale kolik času jste trávili rozvojem svých schopností, které jsou nejdůležitější… Schopnostmi lásky? Ačkoli naše kurzy obsahují jak historickou, tak moderní teorii sexuality, důraz je kladen na to, jak být lepšími milenci. Sexuální pozice, mazlicí techniky, anatomické znaky, to jsou disciplíny školy.“ Působivá agitka. I následné údaje o fungování placené instituce, kde má být antikoncepce zdarma, vyvolávají žhavé otázky. Jeden semestr prý naplní pět povinných kurzů a tři speciální, intenzivní. Všechny končí zkouškou a k závěrečné examinaci může přistoupit jedině úspěšný absolvent všech předchozích. Dosud jsem ve svou obrazotvornost věřil, ale zde se ocitám v koncích nejkoncovatějších. Asi jsem narazil na ochranu zábran. Co si přesně představit pod praktickou zkouškou? Ptal jsem se, vyzvídal, žadonil, ale místo odpovědí dostával jen další otázky. Přitom šlo o otázky legitimní. Jen považte. Jeden občan chtěl vědět, zda budou takové zkoušky komisionální. Jiný si zase přál znát, jestli frekventanti dostávají domácí úkoly. Třetí se nejvíc zajímal o možnosti lepšího uplatnění absolventů na stále složitějším trhu práce. Korunu z pryže nasadila všemu otázka nejpraktičtější: „Neshánějí tam náhodou školníka? Vzal bych to.“ Zklamal jsem, neměl jsem a nemám dosud ponětí. Budu se muset pídit po tamějších dnech otevřených dveří, bráně a předsíni pedagogizované lásky. Každopádně už vím to, co věděl Sokrates. Nic nevím a život mne stále překvapuje. Naštěstí.