Smutek se v USA považuje za nemoc

Každý správný Američan se široce usmívá a je „happy“. Americká mentalita se svými optimistickými kvalitami kontrastuje s temnou, životem znuděnou mentalitou Evropanů. Podle amerického psychologa Jeremy D. Shafrana nejde jen o obecně přijímaný stereotyp. Má něco do sebe. Optimismus je v Americe silný a přirozený životní zdroj. Je inspirovaný rozvojem první moderní světové demokracie, vytvářel se díky tomu, že Amerika se stala útočištěm emigrantů, kteří byli ve své domovině vystaveni perzekuci, útlaku a chudobě. Je ideálem země rovných příležitostí a společnosti, kde tvrdá práce umožní každému vést takový život, který byl dříve vyhrazen jen privilegovaným vrstvám aristokracie. „Ale všichni víme, že tyto ideály maskují velmi odlišné pozadí reality,“ říká Shafran. „Rozdíly mezi bohatstvím a chudobou jsou v USA větší než v ostatních rozvinutých západních zemích. Je jednou z mála zemí bez všeobecného zdravotnického systému. Americký sebeobraz země rovných příležitostí maskuje fakt, že jsou tu masivní rozdíly v sociálních i ekonomických podmínkách, do nichž se lidé rodí. A podporuje zároveň opodstatnění obviňovat neprivilegované, že je to jejich problém.“ Tyto hodnoty mohou být podle Shafrana snadno přeloženy do morálního imperativu „být šťastný“. To vede k zákeřnému, rafinovanému typu útlaku, který umlčuje i lidi strádající psychickými problémy nebo fyzickou nemocí, odsuzuje je jako neúspěšné nebo morálně nedostatečné. Americká novinářka Barbara Ehrenreichová napsala před několika lety knihu o svém osobním zápase s rakovinou prsu, v níž kritizuje americkou neúnavnou, houževnatou podporu pozitivního myšlení. Pozitivně psychologický přístup k otázce nemocí se podle ní transformoval v morální povinnost zůstat veselí i tváří v tvář chronické nemoci. Rakovina se stává „darem“, příležitostí naučit se mnohým potřebným lekcím. Ehrenreichová píše o svém obrovském pocitu izolace, když bojovala s rakovinou, protože kulturní tlak nutil její zkušenosti ubírat se „pozitivní cestou“. V jednom on-line bulletinu podporujícím pacienty s rakovinou napsala o svém zoufalství a vzteku, odpovědí jí byla snůška rozhořčených, nesouhlasných reakcí.