Člověk potřebuje něco milovat

Pro začátek roku je typické stanovování nových cílů, samozřejmě vyšších, než byly ty předchozí. Kde ale hledat motivaci ke zvýšení výkonu?

Einstein řekl: „Neměl jsem žádné velké nadání, byl jsem jen vášnivě zvědavý.“ Z člověka čiší energie, když ho něco baví. Pracuje dvanáct hodin denně a není unavený. To je vynikající motivace. Člověk, který je sice úspěšný, ale vnitřně rozervaný, se k úspěchu dostal na bázi morálně volních vlastností. Klobouk dolů. Ale jestli se tam dostanete na bázi musíš, musíš, musíš, nebo baví mě to, baví mě to, to je veliký energetický rozdíl, to mění vnitřní stav člověka. Ale zvenku oba dva vypadají úspěšní. Znám plno lidí úspěšných, kteří jsou vnitřně nešťastní nebo strašně unavení, chtějí najednou všechno zabalit, nic je nenaplňuje. Vášeň pro proces, pro činnost samotnou - to je nádhera. Jenže u těch nadšenců je zase obrovský problém, když musejí s prací skončit. Představte si, že vezmete van Goghovi štětec a řeknete mu: zítra už nemaluješ. Vrcholový sport je v tomto atypický. Tam to tak je - zítra skončíte. Proto jsou tam emoční „pecky“ ještě větší. Jasně vidíte, co to udělá s vnitřním prostředím člověka, když vám někdo vezme to, co milujete. Je prokázáno, že první tři roky po ukončení kariéry mají vrcholoví sportovci často problém s návratem do běžného života, rozvádějí se, propadají gamblingu, alkoholismu, hledají různá pseudo potěšení, kterými lepí emoční díru v srdíčku. I to je velký problém, se kterým si mnozí nevědí rady.

Co se dá ze sportovního koučinku přenést do nesportovního prostředí?

Koučink je prvotně spojen se sportovním prostředím, odkud se rozšířil i do jiných oblastí lidské činnosti. Jednoduše řečeno, jde o práci s takzvaným vnitřním prostředím člověka, především s jeho mentální a emoční složkou směrem k výkonu. Z tohoto pohledu není rozhodující, zdali jde o výkon sportovní či jiný. Těch paralel mezi vrcholovým sportem a byznysem je celá řada! Například extrémní tlak na výkon v souvislosti s časovostí. V pátek prohrajete, a hned zase v neděli potřebujete, aby vaše vnitřní prostředí bylo opět připravené podat maximální výkon. V tomto smyslu je vrcholový sport úžasná laboratoř, ze které se může nejen byznys inspirovat. Měnit vnitřní prostředí člověka, motivovat ho, inspirovat ho, „hrát si“ s emocemi je ve své podstatě nekonečná a velmi různorodá práce.

Měnit vnitřní prostředí člověka - co si pod tím můžeme představit? Jak taková mentální změna probíhá?

Svůj mentální koučink vnímám obecně ve třech základních rovinách. Prvním bodem je takzvaně „vycentrovat“ motivaci člověka do dané role. Studentům ve škole říkám: baví vás peníze, nebo vás baví vydělávat peníze? Respektive baví vás cíle, atributy dané činnosti, nebo vás baví činnost sama, proces? Ideální je vyváženost těchto motivačních faktorů, jakási jejich pomyslná rovnováha, proto mluvím o vycentrování. Jardu Jágra extrémně baví hokej a chce v něm být extrémně dobrý. To je ideální vyváženost. Byznysmena baví jeho práce, například práce s lidmi, chce budovat týmy, ale taky chce vydělávat peníze, mít kariéru a podobně. To je v pořádku. Problém nastává, když je motivace převážená k těm cílovým položkám, například k penězům, ale proces člověka nebaví, nenaplňuje ho. Vnímám, že tito lidé trpí vnitřními problémy. V takovém případě máme větší sklon stát se „cílovými feťáky“, žijeme z hypotéz do budoucna, pořád se za něčím ženeme, spěcháme za nějakým vysněným cílem, až můžeme začít trpět jakýmsi existenciálním vakuem. Obrazně řečeno sníme o tom hrát NHL, ale vztahem k procesu hrajeme krajský přebor! V životě NHL hrát nebudeme. Navíc takový „cílový feťák“ chce zvítězit za každou cenu a je mu jedno jak - podváděním, podplácením rozhodčích. Trpí tu etika! Pokud si jen „napneme“ na našem pomyslném ekvalizéru touhu po cíli výš, ale nezměníme své vnitřní prostředí vůči procesu, činnosti, zůstaneme snílky. Vnímám i energetické hledisko - když děláte něco z hypotéz do budoucna a neužíváte si přítomný okamžik, nerealizujete se v procesu, energeticky vás to vyčerpává. Když naopak čerpáte energii ze seberealizační složky, když vás činnost baví a naplňuje, ani vás tolik nevyčerpává, dokonce lze říci, že vás dobíjí. Proto jsem se rozhodl, že prvním bodem pro mě je „vycentrování“ člověka na jeho pomyslném motivačním ekvalizéru.

A co přijde na řadu pak?

Druhým bodem je takzvaná „energetizace“. Podaří-li se nám člověka motivačně „vycentrovat“, vyvstává otázka, z jak velkých protichůdných sil daná rovnováha vzešla. Nevíme, jak veliké jsou jeho emoční vazby k cílům ani jak velká je vazba k činnosti samotné. Vycentrovanost může vzniknout z rovnovážných sil představovaných stejně malou touhou po činnosti i po cíli, jako stejně velikou. Zkrátka není nula jako nula! Energetizací tedy rozumím zvýšení emoční vazby k cíli rovnoměrně se zvýšením emoční vazby k činnosti. V případě hráče to znamená, že se zvýší jeho touha vítězit v kombinaci s tím, že má víc rád hru jako proces. Dává do ní víc, baví ho tréninky apod. Často se setkávám s důrazem kladeným na time management. Umět pracovat s časem je výborná věc, ale v souladu s tím musím korigovat i svoji energii. Energetický management je pro mě důležitější. Největší energie, největší potenciál je ve dvou protichůdných silách, které jsou v rovnováze. Čím víc tedy napnu pomyslnou tětivu touhy po cíli, tím víc musím napnout tětivu emoční vazby k procesu. Jednoduše řečeno, chtějme miliony, ale pod podmínkou, že milujeme činnost, které nás k nim má dovést! Když začal Jarda Jágr hrát hokej, miloval ho víc a víc a cíl si stanovoval výš a výš, hrát NHL, být nejlepším hráčem světa. Energetizovalo ho to. Pokud budu s klientem řešit jen jeho vize a nevytvořím v něm energii záměru, zůstane mu jen energie chtění. Lidi, kteří něco dokázali, většinou překonávali vnější překážky. Nejsem zastáncem názoru, že „měli štěstí“. Ano, v určité fázi to může být pravda. Ale z dlouhodobého hlediska, když někoho v profesi pozorujete 20 let a je dobrý a férový, má práci rád a plní si své cíle, to není o štěstí. Štěstí je výkyv. Stává se, že když lidé něco rychle nabydou, taky to velmi rychle pozbydou, anebo se dokonce stane, že úspěch je zničí. Vnitřní prostředí člověka na ten cíl, na úspěch není připraveno. To jsou lidé, co chtějí demonstrovat svůj majetek, najednou mění své chování. Postihne je syndrom hvězdy. Tím naznačuji, že motivační ekvalizér každého z nás se mění, je dynamický.

Marian Jelínek
Sportovní trenér, kouč a pedagog, specialista na mentální koučink a motivaci. Vystudoval kinantropologii, ve své práci se inspiruje studiem psychologie a filozofi e. Je držitelem dvou doktorátů, autorem několika publikací na téma motivace, sebepoznání, úspěch a výkonnost.

Takže máme cíl, začneme na něm tvrdě makat a navíc nás ta práce baví. Ještě pořád to k úspěchu nestačí?

Ještě je potřeba nastavit vnitřní prostředí na asymptotický efekt. Je to pojem, který jsem si vypůjčil z matematiky. Asymptota je křivka, která se nikdy nedotkne hranice ideálu. Vrcholový sportovec a byznysmen, který chce něco dosáhnout, by v sobě asymptotický efekt měli mít. Znamená to, že když jsem vyhrál titul mistra světa, neřeším to, co jsem získal, ale řeším to, že mohu být ještě lepší. Problém lidí, jimž asymptotický efekt chybí, je, že když jsou v něčem hodně úspěšní, často dochází k poklesu výkonnosti. Těžší je titul obhájit než získat - to se týká právě asymptotického efektu. Bez něj máte problém obhajovat, protože vidíte úspěch za sebou. Ti, kteří asymptotický efekt mají, vidí to, co ještě mohou získat. Srovnávají se sami se sebou. Když dá hráč v zápase tři góly, může skončit s tím, že se pochválí, jaký zahrál vynikající zápas. Anebo si řekne, já měl ještě dvě šance, já těch gólů mohl dát pět! Tato spokojená nespokojenost nebo, chcete-li, nespokojená spokojenost, to je forma asymptotického efektu.

Můžete asymptotický efekt vzbudit v každém člověku, nebo vyžaduje určité osobnostní nastavení?

Jsem přesvědčený, že do určité míry se dá v lidech vyvolat. Na druhé straně vím, že jsou typy lidí, kteří mají vnitřní prostředí nastavené tak, že se asymptotický efekt v určitých rolích dá těžko vytvořit - a někdy je to bohužel právě v roli pracovní. Tím nechci říct, že v jiné roli ho daný člověk nemá. Může ho v sobě probudit třeba v některém z koníčků. Často škatulkujeme člověka podle toho, jak se nám jeví v práci - je to flink, ale jinde takový být nemusí. V každé roli máme vnitřní prostředí nastavené odlišně.

Jenže pokud zaměstnanec nepodává nejlepší výkon v práci, tak asi nadřízeného příliš neuspokojí, že výborně tancuje nebo ví všechno o automobilových veteránech…

Nedávno jsem četl, že v ČR 82 % lidí ve státním sektoru chodí do práce, která je nebaví. To je ohromné číslo. Mně je těch lidí hrozně líto. Ptám se, jestli je důvodem práce samotná, nebo vnitřní prostředí člověka. Když jako kouč vedu člověka k tomu, aby se staral o své vnitřní prostředí, o sebe, neznamená to, že ho najednou práce začne bavit, ale myslím si, že pak není tak nešťastný, naštvaný, kyselý, negativní. Je to naše volba. A já chci, aby o ní lidi víc z hloubi duše přemýšleli. Vnější prostředí korigovat nemohu, reakce na něj ano. Nezabráním samozřejmě pocitům strachu a úzkosti, ale ovlivním to, jak se k nim postaví moje vnitřní já. Musíme si uvědomit, že odečteme-li osm hodin spánku, pak polovinu bdělého času strávíme v práci. Pokud budu v práci, kde mě to nebaví, mám dvě možnosti. Buď budu celý život nadávat na něco, co de facto nezměním, anebo začnu věci vnímat s pokorou, uvědomím si, že bych se k tomu měl stavět jinak. Mentální koučink má pomoci změnit reakci člověka na vnější podněty. A to souvisí právě se změnou vnitřního prostředí. Jdeme vlastně někdy až do „franklovského“ hlubokého smyslu. Myslím, si, že je velmi důležité, aby měl člověk v životě něco, co ho opravdu baví. Pak se vyhnete existenciálnímu vakuu.

A co lidé, kteří nemají žádného koníčka, který by je „nabil“?

Těch je kolem nás plno. Do práce chodí z donucení, doma také žádnou velkou emoční vazbu nemají. Znám muže, kteří sice chodí na golf, ale hlavně proto, že tam chodí jejich šéf. U žen zase bývá často problém, že se celý život věnovaly dětem. A když děti dospějí - co jim zbývá? Večer se koukají na seriály, nechávají se ládovat životy jiných. Když jsou samy, otevřou si k tomu lahev vína a slzí do polštáře. To je velmi smutné. Existenciální vakuum je problém současné doby. Za 25 let praxe vnímám, že ho přibývá mezi muži i mezi ženami. Proto se snažím inspirovat člověka k jakémusi restartu emoční vazby k něčemu. Takových lidí se ptám, co je bavilo v mládí. V současné době pracuji například s pracovnicemi jedné velké státní firmy - a ony se najednou vracejí například ke koníčkům z dětství, k nesplněným snům z mládí. Postupně cítíte, jak se mění, mají pro co žít, najdou smysl, novou emoční vazbu - a protože se změnilo jejich vnitřní prostředí, najednou se změní i v pracovním procesu.

Čím jste se ve své práci s motivací a výkonností nechal inspirovat?

Kdybychom ty inspirativní zdroje vzaly chronologicky, první přišel Maslow, tvůrce známé pyramidy potřeb, s pojmem peak of performace. Psychologové často debatovali o tom, co to vlastně přesně je ten výkonnostní vrchol. Csíkszentmihályi později přišel s pojmem fl ow, který označuje příjemný, blahodárný stav, kdy naše mysl netvoří žádné hypotézy z minulosti nebo do budoucnosti, nebloumá jinde, ale jsme vnořeni do přítomnosti. Je to pro lidský organismus ohromně energizující stav. Csíkszentmihályi mluví o tom, že tento stav můžeme prožívat na různých úrovních běžného života. Všimněte si, že když jdete do kina a film vás absolutně vtáhne, nemyslíte na to, co jste měla koupit, jestli jsou děti v pořádku, jestli máte zítra zkoušku, kolik berete. Jste vtaženi do přítomného okamžiku. Potenciál člověka v tomto stavu jede na maximum. Jakmile „zapneme mysl“ a přestaneme být v absolutní přítomnosti, potenciál klesá tím, že soustředění na přítomnost začnou tříštit myšlenky na minulost a budoucnost, různé obavy, dochází k „mentálnímu klábosení“ nebo psychické entropii, chcete-li. Já v této souvislosti užívám pojem zóna, který je běžný ve vrcholovém sportu. Zóna se projevuje tak, že sportovci v určitou chvíli skokem přepínají do lepší výkonnosti. Martina Navrátilová líčila, že najednou nevnímala kurt, diváky, že hrála očima, dívala se, kam vedla míček. Hráči často říkají, že si najednou ani neuvědomili, že už je po zápase. Tyto stavy začali zkoumat i neurologové a biochemici, kteří zjistili, že do krve se vyplavuje větší množství dimethyltriptaminu (DMT), halucinogenu přítomného ve stopovém množství v lidském těle, činnost mozku klesá více do hladiny alfa, objevují se změny na hormonální úrovni atd. Zkrátka našly se vědecké důkazy, že jde o měřitelné změny určitého vnitřního rozpoložení. Už to nejsou jen výpovědi lidí, kteří říkají: Bylo to super! A ta měřitelnost začala vědce zajímat. Stav fl ow či zóna je opravdu něco úžasného z hlediska využití potenciálu člověka. A když se vrátím zase na začátek -branou do tohoto stavu jsou emoce, respektive láska. Jestliže mě něco ohromně zaujme, protože mě to baví nebo mě strhlo okolí, plně mě to vtahuje do přítomnosti. Myslím si, že člověk je předurčený k tomu, aby miloval. Pokud jde životem a nic či nikoho nemiluje, pokud nemá činnost, která ho chytí, je to problém. Není to jen otázka výkonu, jde o vztah k životu vůbec.

Lidi, kteří něco dokázali, většinou překonávali vnější překážky. Nejsem zastáncem názoru, že „měli štěstí“.

Dnes máme tolik možností nejrůznějšího vyžití a možností hledat, co nás bude bavit. Je to jednoznačně výhoda?

Řekl bych, že blahobyt nás vede k tomu, že pořád něco zkoušíme, protože nám dává neustále větší možnost volby, ale silná emoční vazba k činnosti chybí. Pokud je možnost volby špatně pochopená, tak nás vlastně ubíjí! Dřív kluci hrávali například fotbal, protože neměli moc jiných možností. Dneska dáte syna na fotbal, tam trenér moc křičí, tak jde na hokej, tam je moc zima, pak jde na housle, ale nemá dostatečný talent, pak šachy, ty jsou zas málo dynamické. A je mu patnáct, umí všechno, ale nic, respektive k ničemu nemá silnou emoční vazbu. Když tito lidé přijdou do pracovního procesu, často nejsou zvyklí řešit každodenní problémy, jsou ze všeho ve stresu, potřebují dobít energii, ale nevědí jak. Snáze pak mohou sklouzávat k náhražkovým lákadlům, k laciným vazbám, které nevedou k energetizaci, ale spíše k hysterii, protože představují jen krátkodobé potěšení. Odpusťte mi, ale připadá mi, že se pak chováme jako oslové - sníme mrkev a hned chceme další. Koupíme si parádní auto, ale potěšení z něj za půl roku vyprchá. U lidí, kteří mají k něčemu silnou emoční vazbu, kteří něco opravdu milují, vnímám jakousi větší radost ze života, větší lásku, přijímají život s větším respektem a pokorou.