Pohodlné tabu: Násilí na seniorech

Téměř šest let trvalo 72leté paní, než našla odvahu a ohlásila na policii, že ji její 46letý syn týrá. Nadávky byly na denním pořádku. Vylíval si na ní vztek za svůj nevydařený život. Pravidelně jí bral peníze, aby měl na pití, a minimálně jednou za měsíc ji fyzicky napadl. K lékaři nikdy nešla - nejspíš by poznal, jak k modřinám, odřeninám a boulím přišla. K jiné starší paní se po letech vrátila do bytu její 58letá dcera, přivedla babičce i vnučku a dvě pravnoučata. Brzy matce zakázala přístup do určitých částí jejího bytu a s jejím důchodem hospodařila tak důkladně, že osmdesátiletá paní byla nucená žebrat, aby měla na jídlo. Na celé kauze je zajímavé i to, že matce původně finančně vypomáhal její syn právník. Jakmile však zjistil, že jeho peníze využívá sestra, s níž se před léty nepohodl, prostě se stáhl, matčina situace ho přestala zajímat.

Obecně se má za to, že ohlášeno bývá jen asi 15 procent případů, tedy poměrně nepatrná špička ledovce. „Situace seniorů je specifická tím, že k případům domácího násilí je třeba přičíst i zanedbávání péče a dehonestaci, která se může odehrávat v různých pobytových zařízeních,“ upozorňuje ředitel spolku Život 90 Jan Lorman. Před rokem například ocenil chomutovský soud čtyřmi lety nepodmíněně „péči“, kterou tehdejší ředitelka stacionáře Naděje poskytovala klientům postiženým Alzheimerovou nemocí. (Ředitelka inkasovala příspěvky na péči i milionové dotace, zatímco klientům vyměřila jednu a půl pleny na den, senioři také trpěli nedostatkem jídla i tekutin, měli svrab a neošetřené proleženiny.)