Z historie líbání

Asi první, kdo se u nás vydal na objevitelskou výpravu za historií polibku, byl spisovatel, právník a magistrátní úředník Hugon Václav Wunsch (1857–1930). Ve svém spise O hubičkách vydaném v roce 1890 tvrdí, že jde o vůbec „nejstarší instituci“ a její prapůvod hledá už v biblickém ráji. Tam prý začala malá včelka „obletovati růžovou kyprostí kynoucí rtíky první ženy, jako by na nich sladkého medu pro sebe hledala“. Když to viděl Adam, „blaživá myšlénka proletěla mu hlavou – a v témže okamžiku již spočinuly rty jeho na rtech ženy, opojujíce se kouzelným jejich pelem“. Líbáme se od pravěku

U Adama začíná také novinářka a reportérka Adrianne Blueová ve své knize O líbání (2002). Adamovou hypotetickou partnerkou je v jejím podání Lucy, slavný samičí exemplář Australopithecus afarensis, jehož ostatky nalezené roku 1974 jsou staré 3,2 milionů let: „Jedné sobotní noci v prehistorické Etiopii humanoidní Lucy zjistila, že se jí zamlouvá líbání s Adamem, a historie lidstva se změnila. Byl to prométheovský okamžik. První erotický polibek uvolnil pouta smyslnosti.“ Místo zběžné penetrace zezadu, obvyklé u ostatních primátů, jsme „objevili rozkoš milování tváří v tvář“. První erotický polibek tedy Blueová klade hluboko do lidské prehistorie. A i když jde o nadsázku, skrývá se za ní autorčina vážně myšlená teze, že i lidé, kteří nepřišli do kontaktu se západní tradicí, se zamilovávají a zamilovaně se líbají. Zprávy o kulturách, v nichž se erotické líbání nepraktikuje (odhaduje se, že to může být až desetina světové populace), autorka relativizuje či bagatelizuje. Třeba tím, že údajně domorodci evropským antropologům prostě neříkali pravdu, protože šlo o téma, které s cizími lidmi nehodlali rozebírat. Připomíná, že cosi jako analogii polibků najdeme i u některých savců, a trpasličí šimpanzi bonobo je praktikují jednoznačně.

I proto autorka polemizuje s velmi silným táborem těch, kteří vnímají romantický polibek až jako produkt romantické lásky. Z pohledu historické antropologie je datován zhruba do období 12.–13. století jako součást dvorské lásky ve Francii. Skutečná „romantika“ v lásce i líbání je podle některých autorů až produktem průmyslové revoluce a demografických změn, které nastávají koncem 18. století ve Velké Británii. „Na objev lásky a jejího využití coby základny pro následné manželství může být nahlíženo jako možná na nejdůležitější změnu v historii západní mentality, která se objevila v období rané moderny,“ tvrdí historik Lawrence Stone. „Objev romantické lásky“ až v tomto období prý souvisel s faktem, že do té doby si lidé kvůli sociální nestabilitě a vysoké úmrtnosti nemohli dovolit chovat k sobě příliš hluboké city.

Ovšem americká antropoložka Helen Fisherová naopak soudí, že „romantická láska je nám vrozena a je součástí naší společné evoluční historie“. Začala se podle ní objevovat už dva miliony let před naším letopočtem v souvislosti se změnami reprodukčních strategií v době, kdy člověk začal chodit po dvou a zabývat se lovem a sběrem. Už v této době se podle Fisherové začíná vedle testosteronové sexuální touhy objevovat i dopaminová romantická láska, pro niž je typické intenzivní objetí a příjemné pocity spojené s konkrétní osobou či její idealizace.

Jak to bylo v pohádkách

Literatura i lidová slovesnost přinášejí řadu dobových líčení polibků i situací, které polibek vyžadují. V nejstarších verzích pohádky o Šípkové Růžence je prý hrdinka ve spánku nejen políbena, ale podle Adrianne Blueové rovnou znásilněna (ve skutečnosti je v příběhu jménem Perceforest, pocházejícím z Francie první poloviny 14. st., oplodněna ve spánku, k čemuž nedala souhlas, ale ani se vzhledem ke svému stavu nijak nebránila). A ani jemnější varianta, která je dnes obecně známá, Blueovou neuspokojuje. Polibek v Šípkové Růžence je podle ní „parodie na líbání“, protože dívka v kómatu se na něm těžko může podílet.

Autorka se zabývá i pohádkami, v nichž naopak dívčí polibek promění například žabáka v prince. Zde sice nic nenamítá, protože žena tu není v pasivní roli, ale varuje. Ani po sebezamilovanějším polibku nepřijde žádná partnerova proměna, „ve skutečnosti se musí změnit žena, ona sama musí v ženichovi najít něco, co si zaslouží lásku“. A pohádkový přístup aplikuje i ve sféře polibkové etiky, například když tvrdí: „Kdykoli políbíme obchodního partnera na pozdrav, líbáme a chlácholíme páchnoucí a ohnivou dračí tlamu.“ Píše ale i o polibcích, s nimiž rozhodně nesouhlasí: zvláště odsouzeníhodný je podle ní ten Jidášův, který „zrazuje samu podstatu polibku a s tím také ideál důvěry“. S nechutí referuje o polibcích přinášejících smrt (Drákula) či o polibku stvrzujícím pokoření. Klasickým příkladem je vztah zamilovaného mladíka Severina, jenž se touží stát otrokem krásné Wandy von Dunajew v klasickém erotickém díle Leopolda von Sacher-Masoch Venuše v kožichu (podle něj získaly sexuální praktiky spojené se zalíbením v trýznění jméno masochismus).

Na ústa jen z lásky?

Profesor lingvistické antropologie na univerzitě v Torontu Marcel Danesi vydal před třemi lety knihu o historii polibku (The history of the kiss!: the birth of popular culture). Podnět k sepsání knihy prý přišel, když se jej jistá studentka zeptala, proč takový nehygienický akt zakoušíme jako cosi krásného a romantického. Odpovědí je právě zmíněná publikace, která zdůrazňuje význam krásné literatury a „populární imaginace“, díky nimž se polibek stal symbolem lásky, dávající člověku sílu vzepřít se rodinným tradicím a přáním rodiny. Původ polibku je podle tohoto autora okamžikem „zrodu populární kultury“. Neochotně ovšem přiznává, že jakési zárodky romantické lásky se dají najít už v antice, například u básníka Catulla. Přichází s konstrukcí, že „jeho poezie měla skrytý efekt na nevědomou interpretaci polibku jako romantického aktu; po staletí ale zůstávala (víceméně) nevyužita, až se znovu vynořila ve středověku“.

Danesi zevrubně rozebírá problematiku líbání ve filmech, literatuře i hudbě – zmiňuje také Bedřicha Smetanu a jeho operu Hubička, v níž je podle něj polibek katalyzátorem jednání konkrétních postav. Knihu uzavírá kapitola o polibku v internetovém věku. Píše se v ní i o sexu ve virtuálním prostředí, kde si člověk může například zvolit, kolik „kyberkůže“ chce mít zakryto (a také nastavovat četné další parametry podle vlastního přání). Tím si autor ale jen připravuje půdu na to, aby pak mohl triumfálně oznámit výsledky nedávného výzkumu prováděného mezi studenty vyznávajícími tzv. hookup culture, tedy těmi, kteří se oddávají příležitostnému sexu. Zvláště muži prý vyjadřovali svoje zklamání z takovýchto kontaktů: 39 procent z nich prý cítí ze svého (sexuálně nevázaného) chování stud a frustraci. Z čehož autor vyvozuje, že líbání přežije i do budoucnosti, protože je zcela spojeno s láskou. Na závěr ještě pateticky dodává: „Bude nadále inspirovat milovníky, herce a vůbec nás všechny. Protože bez ohledu na to, jaké jsou jeho kořeny a proč to děláme, polibek oslavuje největší emoci ze všech, lásku.“

Jeho víru, jakkoli banálně podanou, asi sdílí leckdo. Citovaná slova však vyjadřují spíše jeho přesvědčení o naší touze po trvalejším monogamním vztahu, jakkoli se jí nezřídka zpronevěřujeme. Danesi a Blueová, kteří se rozcházejí v otázce kulturní determinovanosti líbání, se ale naopak vzácně shodují právě v tom, že polibek může sloužit jako „detektor lži“. Podle Blueové si mnozí muži nevybírají, s kterou ženou půjdou do postele, ale kterou políbí. Pro spoustu lidí je nemožné „vybičovat se k smyslnému polibku bez odezvy protějšku“. Podle Danesiho se dá sexuální rozkoš předstírat lépe než polibek (pokud má ale na mysli mužské pohlavní vzrušení, evidentně to neplatí). A rozhodně není pravda, že by se líbání vůbec nevyskytovalo ve sféře placeného sexu, kteréžto staré a falešné klišé, proslavené filmem Pretty woman, Danesi opakuje: „sexuální pracovnice“ se prý nechtějí nijak emocionálně angažovat, a proto líbání (zvláště na ústa) odmítají. Opak je ale pravdou; a někde ani nechtějí příplatky, jak mi za účelem tvorby tohoto textu odpověděli z jednoho pražského privátu: „Líbání na ústa máme v ceně, měla by ho tedy nabídnout každá slečna…“

Skutečná „romantika“ v lásce i líbání je Skute podle některých autorů až produktem průmyslové revoluce.

O autorovi| Jan Lukavec (pro potřeby Psychologie dnes přepracováno z recenze uveřejněné na iliteratura.cz)