Houdiniho syndrom aneb když váš milovaný beze slova zmizí

Už se smiřovala s tím, že zůstane sama, když na internetové seznamce poznala svého vysněného prince. Marek byl jeden z mála, jenž sedmatřicetiletou Hanu zaujal. Než se přehoupl měsíc, byl z těch dvou dokonale ladící pár. Už po pár týdnech jí vyznal lásku a začal plánovat společný život. Umlčet dokázal i její racionální „Já“, které k ní v počátcích sem tam vysílalo varovné signály, stejně jako pochybnosti rodiny a přátel. Hančiny kamarádky označil za závistivé, pro její rodiče měl racionální vysvětlení: Ve svých 46 letech už přece ví, co chce – partnerku pro život. A Hana podle něj byla ta pravá spřízněná duše, na kterou čekal celý život. Nechala se zcela unést, i přestože už tehdy začala vnímat Markovy nedostatky v podobě prázdných slibů, nápadně velkého okruhu kamarádek, podivně řídkého kontaktu s vlastními dětmi a občasného citového ochladnutí. Kdykoli se však stáhla, Marek znovu vynaložil síly, aby byl přesně tím vysněným princem, o kterého tolik stála.

„Den před tím, než jsem se k němu měla stěhovat, jsme si telefonovali. Nadšeně mi vyprávěl, jak moc se těší, až budeme konečně spolu. Druhý den si deaktivoval účet na Facebooku a odmlčel se. Myslela jsem, že zpanikařil a potřebuje čas na rozmyšlenou. Po třech dnech bez jediné zprávy od něj, jsem se ho několikrát snažila kontaktovat. Na esemesky nereagoval, telefon nezvedal, nekomunikoval. Jako by mě chtěl úplně vymazat ze života,“ popisuje Hana. Od jednoho z Markových kolegů se později dozvěděla, že byla jen další v řadě. Scénář je prý pokaždé stejný. Získá si důvěru a oddanost ženy, vetře se do rodiny, a když už babičky pomalu pečou svatební koláče, beze slova zmizí. Haně se zhroutil svět. Připadala si stará, zneužitá a ztratila veškerou naději, že ještě někdy potká muže, kterému by mohla znovu důvěřovat.

Sociopat odvedle

Muži, kteří inklinují k popsanému chování, jsou společností poněkud shovívavě považováni za jedince s nepřekonatelným strachem ze závazků. Tato stručná charakteristika ale v mnoha případech zahrnuje narcistní poruchy osobnosti a výraznou emoční otupělost. Sandra L. Brownová, americká psychoterapeutka a autorka mnoha odborných publikací, svou práci již 25 let zasvěcuje šíření informací o problému patologických poruch osobnosti. Tato zakladatelka institutu Relational Harm Reduction & Public Pathology Education, pomohla stovkám žen, které se ještě léta po vztahu s takovým mužem potýkaly s vážnými duševními i zdravotními problémy. „V současné době už to nejsou pohlavně přenosné choroby a AIDS, které v naší společnosti představují zdravotní riziko číslo jedna, nyní jsou to lidé bez svědomí,“ vysvětluje Sandra Brownová, proč klade tak velký význam na šíření informací o patologicky nebezpečných partnerech. „Tito jedinci ničí tisíce produktivních životů, včetně dětí, ovlivňují každou oblast naší společnosti. Týká se to právního, kriminálního či zdravotního systému,“ říká. „Mnoho lidí si neuvědomuje, že v mozku zdravého člověka jsou senzory zodpovědné za empatii. Ta sociopatům a psychopatům chybí. Nejedná se proto ani tolik o psychologický, ale o neurologický problém. Tito lidé jsou nevyléčitelní a jejich chování se nikdy nezmění,“ upozorňuje Brownová. „Své nebezpečné a patologické chování dokáží až neuvěřitelně dobře skrývat. Velmi často ošálí i zkušeného odborníka,“ říká žena, která mnoho poznatků pro své výzkumy získala právě od mužů s psychopatickými rysy. Mnozí z nich bývají velmi charismatičtí a společensky oblíbení. Vyznačují se velkým šarmem i nadprůměrnými sociálními dovednostmi. „Tito jedinci si své oběti cíleně vybírají, jsou to predátoři. Ženy, na které útočí, mívají nadměrnou empatii, toleranci, loajalitu, velké morální zásady a jsou ochotny do vztahu více investovat. Tento koktejl velmi cenných lidských vlastností je ve spojitosti s krutou a emocionálně plochou náturou sociopatů doslova vražedná kombinace. Právě tyto ženy se stávají nejčastějšími a také opakovanými oběťmi,“ varuje Sandra Brownová. Pokud se predátor začne nudit nebo získává pocit, že svůj „zdroj“ zcela vyčerpal, raději z jejího života zmizí. Stává se tak ale teprve tehdy, když už úspěšně zasáhl jiný cíl či už déle před ženou nedokáže skrývat svou pravou tvář. „V takovém případě se dotyčná může považovat za šťastnou. Ty, kterých se predátoři drží a k nimž se vracejí, totiž čeká dlouhý a psychicky vyčerpávající boj,“ poznamenává odbornice.