Kam jdou lidé s nemocnou duší aneb Česká psychiatrická péče očima pacientů

Ve věku kolem dvaceti let tak pro hospitalizovaného obvykle skončí normální život. Dostane nálepku bláznů. Neoznačí jej tak pouze zvědavé sousedky, ale ve formě diagnózy, nejčastěji „paranoidní schizofrenie“, i lékaři-psychiatři. Diagnóza schizofrenie je pak vzhledem k atmosféře ve společnosti a zastaralému systému psychiatrické péče vnímána jako ortel na doživotí.

Nálepka na celý život

„Nedobrovolná hospitalizace vyvolává v nemocném člověku úzkost a strach. Může posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, ale ty vyvolávají ve velké dávce silné nežádoucí příznaky, které z něj udělají nemohoucího ‚ležáka‘,“ popisuje situaci přední odborník na léčbu schizofrenie MUDr. Martin Jarolímek. „Pak se na oddělení dostaví rodiče a začnou se ptát, co se stalo s jejich synem, který aspiroval být předním pražským advokátem. Dozvědí se, že se jedná o schizofrenii, celoživotní nevyléčitelné onemocnění.

Po pětiminutovém rozhovoru s lékařem odcházejí rodiče domů jako trosky,“ říká Martin Jarolímek.

O skutečném obsahu diagnózy lidé moc nevědí. Slovo schizofrenik či schizofrenický znají jen z médií, kde se používá skoro výlučně v negativní formě. To pak vede k další stigmatizaci. „V očích sousedky, která sleduje běžná média, se tichý, naprosto neagresivní jedinec, který pravidelně bere léky a je unavenější kvůli jejich vedlejším účinkům, může jevit jako nebezpečný šílenec, který ji může na potkání zabít,“ říká Martin Jarolímek. Lidé s vážným duševním onemocněním se přitom nedopouštějí násilných činů častěji než jiní lidé. Obvykle jsou naopak terčem pro své okolí. Několik událostí z posledních let však, kdy na své blízké nebo na zcela neznámé lidi zaútočili pod vlivem bludů a halucinací dekompenzovaní jedinci trpící schizofrenií, však pohled veřejnosti jen utvrdilo. Lze to ale klást za vinu jen nepříčetným agresorům? Nejde i o důsledky nedostatečně zajištěné nebo zcela chybějící péče?

Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí nemá u nás jinou variantu než opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Po propuštění nemají nemocní téměř žádnou nabídku služeb, které by jim umožňovaly žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně (v průměru po dobu dvanácti minut!) a sociální služby mají buď malou kapacitu, nebo ve většině regionů jednoduše neexistují. „Kvalita péče je omezená. Psychoterapie je pro většinu pacientů prakticky nedostupná.

Chybí dostatek ambulantních psychiatrů, zejména pedopsychiatrů a klinických psychologů, dalších pracovníků v psychiatrii působících v rámci zdravotního systému (terapeuti, sestry, sociální sestry, terénní sestry). Není dost akutních oddělení nemocnic, extramurálních zařízení a specializovaných oddělení psychiatrické péče,“ uvedl profesor Praško na semináři uspořádaném v Parlamentu ČR. A doplňuje ho sexuolog MUDr. Marek Páv, náměstek pro léčebnou péči v PN Bohnice: „Lékař sedí v ambulanci, přijde k němu nemocný, něco mu říká. A na základě toho lékař nastavuje léčbu, ale zcela tam chybí systém kontroly, jestli ten člověk žije řádným způsobem, jestli nezneužívá návykové látky, jestli třeba bere léky. To ambulantní lékař nemůže zkontrolovat. V tom jsou ambulantní lékaři zcela ponecháni svému osudu.“ Na podzim roku 2012 Ministerstvo zdravotnictví ČR oficiálně přiznalo, že od začátku devadesátých let nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných významných změn, a informovalo o přípravách na reformu psychiatrické péče. Její základní myšlenkou je přenést těžiště psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunity – blíž k lidem, kteří k tomu, aby mohli žít v domácím prostředí, potřebují fungující zdravotnické a sociální služby. Jádrem reformy by mělo být vytvoření sítě center duševního zdraví, která by pro menší regiony zajišťovala koordinaci ambulantních a terénních služeb. Zatím se prakticky nic z toho, co reforma slibuje, nezačalo realizovat. Celková atmosféra se však změnila. Jednou přiznaná pravda, že péče o lidi s vážným duševním onemocněním je u nás zanedbána, se už nedá popřít.