DOKTORKA z pavilonu MESIÁŠŮ

* Jak se vlastně česká lékařka dostane do Jeruzaléma?

Migrace lékařů není dnes nic výjimečného. Migruje se za lepšími podmínkami, například do Německa, a nebo za horšími, třeba do Afriky. Mě Jeruzalém vždycky lákal. Během studií v Praze jsem se učila hebrejsky, byl to můj koníček. Jak dalece k tomu přispěl tatínkův židovský původ, těžko říct, ale určitě mi zjednodušil cestu administrativně. Stát Izrael totiž částečně staví na norimberských zákonech a každý, kdo má podle nich v rodokmenu černé kolečko mezi prarodiči, je v Izraeli vítán. Technicky a ekonomicky na tom navíc izraelské zdravotnictví není vůbec špatně. Na plat si ale samozřejmě lékaři stěžují i zde.

* Pokud někdo není vyloženě nábožensky založený, jezdí spíše do liberálního Tel Avivu než do Jeruzaléma.

To ano, říká se, že do Jeruzaléma se jezdí modlit, do Haify studovat a do Tel Avivu pařit, ale kavárenského života jsem si užila dost v Praze, a to o něco kulturněji, než to nabízí Tel Aviv. Ta religiozita byla jednou z věcí, která mě právě lákala jako kontrast k ateistickým Čechám. Vzpomínám si na takovou scénu: V lékařském pokoji, kde se zrovna nacházel personál z obou znepřátelených národů (tedy Židů a Arabů), někdo přečetl novinku, že Steven Hawking matematicky dokázal neexistenci Boha. Všichni se tomu srdečně zasmáli. Jak by ta samá situace asi vypadala u nás? V ranním autobuse každý třetí cestující odříkává Žalmy. Po svých muslimských kolezích vždycky nacházím na podlaze kobereček či prostěradlo, po těch židovských zase talit (modlitební plášť). Nemocnice je zařízená tak, aby byla na sto procent košer, včetně šabatových výtahů. S Bohem se tu musí počítat, ať už v něj věříte, nebo ne. Básník Jehuda Amichai napsal, že vzduch je tady tak prosycen modlitbami, až se tu nedá dýchat. A dusno tu je. Jehuda Amichai nebyl nábožensky založený člověk, a přesto byl místním geniem loci celý život fascinován. A já mu rozumím.

* Jaká jsou specifika jeruzalémské psychiatrie?

Narážíš zřejmě na známý jeruzalémský syndrom. Ano, mohu potvrdit, že ten skutečně existuje. Klasický jeruzalémský syndrom se týká návštěvníků Jeruzaléma, kteří až doposud zdraví, po návštěvě svatých míst nabudou přesvědčení, že jsou božími vyslanci. Jeho různé formy se ale nevyhýbají ani jeho trvalým obyvatelům, ať už se jedná o křesťany, muslimy, či židy. Během své stáže na psychiatrii jsem byla převážně na uzavřeném oddělení mužů. Halucinace a bludy místních pacientů mají velice často náboženské obsahy. Mesiášů je tu plné oddělení, pacienti s nižším sebevědomím se považují za pouhé proroky.

* A co specifika přístupu ke stáří a umírání? Jsou nějaká?

Rodina tu má obecně vysokou hodnotu a rodinná náruč objímá i dusí. Průměrný jeruzalémský Arab si nerozhoduje o svém osudu tak svobodně, jako jsme na to zvyklí u nás, zato má daleko menší šanci, že bude ve stáří odložen a opuštěn. U ortodoxních židů je tomu podobně. Obvykle je u pacienta stále někdo z rodiny přítomen, a to i v noci. Žádné návštěvní hodiny od 13:00 do 13:30… Další zvláštností místní geriatrie je otázka na místo narození a rok přistěhování do Izraele při odebírání anamnézy. Pokud je například místem narození Polsko, rokem narození 1930 a rokem příjezdu do Izraele 1946, jedná se pravděpodobně o přeživšího holocaust, který přijel do zaslíbené země právě včas, aby narukoval bránit novou vlast ve válce za nezávislost. Pokud se přistěhoval z Jemenu roku 1955 nebo z USA v roce 1990, bude se pravděpodobně lišit nejen životním příběhem, ale i dědičnými chorobami (gen BRCA u evropských židů, G6PD u kurdských židů apod.) a představami, jak má vypadat lékařská péče i nárok na sociální pomoc od státu. Rituály týkající se umírání se pochopitelně liší, stejně jako přístup k tomu, jak by měl být lékař aktivní u pacienta, jehož prognóza se počítá na týdny či dny. Například ultraortodoxní židé mají zpravidla problém s ukončením aktivní léčby a s rozhodnutím, že vzhledem k prognóze nebude prováděna resuscitace. Z toho vyplývá problém s hospicovou péčí, kde se resuscitace zpravidla neprovádí atd.