Čeština a psychiatrie

Nedávno jsem četla na internetu, že jeden televizní moderátor se potřetí oženil, a sice s mužem. Další den tam pak byl obrázek, že tento nový ženáč se svým partnerem jeli tam a tam. Tedy tyto dvě formulace mě velmi zaujaly. Jak se může někdo oženit s mužem?

A jak tento muž může být „ženáč“, když nemá ženu, ale muže? Jak to tedy říci? Angličtina to má jednoduché: vzít si někoho za manžela nebo za manželku je „marry“. Ať je to žena, nebo muž. Jenže čeština má termíny dva: žena se vdává a muž se žení. Tedy samozřejmě se to dá opsat, že vstoupili do manželství, uzavřeli sňatek, vzali se. Ale muž se nemůže oženit s mužem. Mohl by se snad jedině „omužit“, pokud bychom toto nové slovo přijali. A má-li za manžela muže, nemůže být ženáč. To jsou protimluvy, které navíc působí poněkud komicky. Osobně nemám nic proti tomu, aby spolu žili dva muži nebo dvě ženy ve svazku podobném manželství, ale dříve toto nebylo možné, takže prostě čeština pro to neměla výraz. Možná se časem vyvine.

Další problémy vznikají tím, že technický rozvoj se řítí obrovským tempem kupředu, názvy jsou převážně v angličtině, a čeština je tedy zaplavována novými termíny, které se prostě nepřekládají, ale pouze přejímají ve stejné nebo jen mírně upravené podobě. Takovým příkladem může být „gólman“ místo brankář, „outdoorové oblečení“ místo vycházkový oděv nebo „workshop“. Umět dobře svůj mateřský jazyk není jen výrazem dobrého vzdělání a projevem vlastenectví, ale je to nesmírně důležité právě pro obory psychiatrie a psychologie. Jak jinak bychom mohli pacienta vyšetřovat, když ne především podrobným rozhovorem v naší společné rodné řeči?

Psychologické testy nebo případné neurologické vyšetření na organicitu jsou jen pomocnými doplňky našeho základního „nástroje“, kterým je rozhovor s pacientem. A právě v něm si všímáme drobných odchylek v pacientově řeči, ve stavbě jeho vět, v gramatice a dalších detailech, které často jako jediné nás přivedou ke správné diagnóze.

Dovedu si představit, že někdo může namítnout, že rozhovor s pacientem se dnes již stává jakousi obsoletní metodou a že moderní jsou různé testy, popř. vyšetření magnetickou rezonancí a dalšími zobrazovacími technikami, takže rozhovor již téměř nebude zapotřebí. S tím si dovolím nesouhlasit. Zaprvé cena takovýchto zobrazovacích technik v řádu několik desítek tisíc korun je zcela vylučuje pro použití v praxi, zejména když osobní rozhovor stojí pouze odměnu lékaře, která je nesrovnatelně nižší. Ale hlavně osobní kontakt a vyšetření pacienta lékařem nikdy nemůže být obsoletní a nikdy by nemělo chybět. Žádný přístroj, ani ten nejlepší počítač, člověka nemůže nahradit. Ani v diagnostice, ani v terapii. Vždyť právě psychoterapeutické techniky jsou v převážné většině založeny na řečové komunikaci. A také různá slovní cvičení pomáhají v terapii poruch, u nichž je narušeno myšlení a řeč, jako jsou různé typy schizofrenie nebo demence.

O autorovi| MUDr. Helena Kučerová, HonDG, psychiatrická ordinace, Hranice