Feminismus, nebo byznys?

Švédsko se chlubí tím, že má první feministickou vládu na světě. Je to vláda, kde je více žen než mužů, a pyšní se tím, že vládní prioritou je genderová rovnost a genderově odpovědné rozdělování zdrojů. A nejen to. „Feministická vláda zajišťuje, že perspektiva genderové rovnosti je součástí politiky jak na národní, tak mezinárodní úrovni.“ Mezi třemi ministryněmi, odpovědnými za feministickou zahraniční politiku, je také Ann Linde, odpovědná za zahraniční obchod a vztahy s EU. A právě tato feministická ministryně první feministické vlády, (spolu)odpovědná za její feministickou zahraniční politiku, byla vyfocená, jak během návštěvy Teheránu defiluje před íránským prezidentem i s celým svým ženským doprovodem kompletně v hidžábech a obdobě čádoru. A zdraví íránské politiky po islámském způsobu (tedy ne podáním ruky, ale s dlaní na hrudi a v úklonu). Írán je - jak známo - zemí, kde platí pro ženy různá omezení, včetně povinnosti nosit šátek. Platí od islámské revoluce a tisíce žen proti němu tehdy v ulicích íránských měst protestovaly. Jeden by očekával, že se švédské političky ozvou. Neozvaly. A íránská ženská aktivistka Masih Alinejad se celkem logicky podivila, proč evropské feministické političky zuřivě bojují třeba proti francouzskému zákazu nošení burkin (plavek pokrývajících celé tělo). A proč se neozvou proti povinnému nošení hidžábu. Samozřejmě, s místními zvyklostmi je to těžké. Hranice mezi prosazováním univerzálně platných lidských práv a vnucováním vlastních názorů a zvyklostí je někdy docela tenká. Pokud by nošení šátků bylo dobrovolné, asi by se jen těžko proti tomu dalo něco namítat. A nepochybuji, že nejméně polovina íránských žen by je nosila i tak. Přikazovat ženám nosit šátky a volné splývavé oděvy, které zakrývají kotníky a lokty, nemluvě o brutální perzekuci opozice, podpoře terorismu ve světě a o nebezpečném jaderném programu, to jsou situace, kde by jeden od pokrokové feministické vlády očekával alespoň náznak kritiky. Samozřejmě, v zahraniční politice existuje (a často převáží) pragmatický směr, který respektuje reálnou situaci. A uzavření obchodních smluv ve výši skoro tří miliard švédských korun bylo pro Švédy prostě důležitější. Ale to pokrytectví je z toho cítit na sto honů. Prosazovat genderovou politiku v Kosovu nebo v Chile, kritizovat Trumpa nebo podporovat gay Prague Pride je celkem jednoduché. A bezbolestné. Když jde ale o zemi, kde ženské aktivistky mizí ve sklepeních tajné policie, je najednou důležitější obchod (a připomeňme, že švédský premiér je v Íránu jako doma - už na třetí návštěvě za rok a půl). Větší integritu ukázaly ženy-šachistky, které odmítly účast na světovém šampionátu v šachu v Teheránu, které shodou okolností začalo ve stejnou dobu. Na rozdíl od švédských feministek totiž hidžáb odmítají. Zapamatujte si je: mistryně světa Ukrajinka Marija Muzyčuk, americká jednička Nazí Paikidze, světová čtyřka Humpy Koneru z Indie a sedminásobná americká šampionka Irina Krush. Svým gestem strčily celou feministickou vládu pokrokového Švédska do kapsy a dokázaly, že ještě existuje někdo, kdo skutečně bojuje za ženská práva, a to nejen tam, kde je to bezpečné, ba přímo výhodné. A jsou ochotné za to zaplatit nějakou cenu. „Nebudu nosit hidžáb a podporovat tak útlak žen. I za cenu toho, že přijdu o jeden z nejdůležitějších zápasů své kariéry,“ řekla Američanka gruzínského původu Nazí Paikidze.