Přišel jste nás zabít

Všichni víme, že svět, který obýváme, není dokonalý.

Ba naopak - je plný bolesti a strádání. A co už po staletí zvláště jitří senzitivitu spisovatelů i myslitelů, je utrpení těch nejmenších, nevinných dětí. K němu často dochází nejen v zónách válečných konfl iktů či v místech hladomorů, ale bohužel také v blahobytném západním světě. Několik takových otřesných případů líčí kniha Chlapec, kterého chovali jako psa: příběhy dětí, které překonaly trauma. Nejde přitom pouze o depresivní popis několika klinických případů katastrofálně zanedbaných a psychicky těžce poškozených dětí. Kniha přináší i pozitivní zprávu o tom, jak se se svými traumatickými zážitky dokázaly více méně úspěšně vyrovnat.

CO VŠECHNO LZE PŘEŽÍT

Autorem publikace je americký psychiatr Bruce Duncan Perry (*1955), který se specializuje na dětské duševní zdraví a neurovědu. Tomu při vzniku asistovala Maia Szalavitz, americká reportérka píšící o vědě, politice a léčbě závislostí. Perry do knihy zapsal příběhy, s nimiž se během své klinické praxe sám setkal. A jsou to často historky stejně tak děsivé jako stěží představitelné a uvěřitelné: příběhy dětí, jež přežily genocidu; byly svědky násilných činů jako zavraždění vlastní matky; vyrůstaly v prostředí sekty davidiánů; v batolecím věku byly ponechávány celý den o samotě nebo byly zavírány do psí klece a vyrůstaly se psy. Výsledkem je, že takto postižení jedinci mají deformované normy sociálního chování (takže kupříkladu první, co udělala pravidelně znásilňovaná malá holčička, když se s Perrym setkala, bylo to, že mu vlezla na klín a začala mu rozepínat poklopec). Jejich očekávání toho, jak na ně bude reagovat svět dospělých, jsou fantasmagoricky posunutá. Třeba při psychiatrově setkání s dětmi ze zmíněné sekty zněla jejich první věta: „Přišel jste nás zabít?“ Trpí řadou fobií, jako je třeba strach z kovových příborů u dívky, jejíž matka byla ubodána. A pochopitelně ani nezvládají svému věku přirozené formy komunikace. Ta se někdy podobá spíše způsobu, jak se dorozumívají psi. V jiném případě dané dítě vydávalo signály, jež bylo těžké identifi kovat. Jelikož šlo o chlapce jménem Pjotr, vyrůstajícího původně v ruském dětském domově, američtí rodiče, kteří ho adoptovali, sehnali ruského tlumočníka. Ten ale řekl, že chlapcova záhadná řeč není ruština. Postupně se zjistilo, že slova, která Pjotr používá, nepatří do žádného známého jazyka: Sirotci si vyvinuli vlastní. Něco jako je soukromá řeč dvojčat nebo improvizované zpěvy hluchých dětí, které spolu vyrůstají. Vedoucí sirotčince prostě provedli krutý a náhodný lingvistický experiment. Děti, ponechány samy sobě, si díky tomu vytvořily několik desítek slov, na nichž se shodly. Jedno slovo, které překladatelé dokázali vyluštit, bylo „mam“, které znamenalo „dospělá nebo pečovatelka“, stejně jako podobné zvuky znamenají matku skoro v každém známém lidském jazyce, protože zvuk „mm“ je první, který se miminko naučí vydávat při sání.

FRUSTRUJÍCÍ NÁPRAVA

Terapie, s níž autor a jeho spolupracovníci k takto handicapovaným dětem přistupují, je založena na tom, že „oběti raného traumatu a zanedbávání potřebují prožitky - jako houpání a objímání - vhodné pro věk, v němž utrpěli poškození nebo deprivaci“, nikoli pro jejich chronologický (či fyzický) věk. Toto vývojově vhodné obohacení a terapeutické prožitky je přitom nutno poskytovat opakovaně a soustavně, a to s respektem a citlivě. V Pjotrově případě tedy terapeuti začali zapojovat hudbu, tanec a masáže, aby stimulovali a uspořádali oblasti nižšího mozku, u kterých bylo pravděpodobné, že byly zasaženy traumatem nejvíce.

Rodiče také byli poučeni o fungování a vývoji lidského mozku. A byl jim dán návod, jak by měli ke svému adoptivnímu synovi přistupovat: „V jednu chvíli budete muset mít nějaká očekávání a poskytovat prožitky, které jsou vhodné pro pětiletého chlapce, když ho budete učit určitý kognitivní pojem. Ale za deset minut se ta očekávání a nároky budou muset naladit na mladší dítě, například když se ho budete snažit učit společensky komunikovat… Proto je výchova těchto dětí tak frustrující. V jednu chvíli děláte něco správně, a vzápětí jste mimo.“ Následně ještě Perry navštívil chlapcovu školní třídu, kde byl Pjotr do té doby vysmívaným a opovrhovaným „exotem“. Lékař spolužákům vysvětlil, jak těžkou minulost za sebou hoch má, pochválil ho, jak si vzhledem k prvním rokům svého života dobře vede, a apeloval na ně, aby se mu snažili pomáhat. Přednáška byla účinná: z divného a strašidelného kluka se náhle stal oblíbený žák, takže se děti začaly přít, kdo bude smět sedět vedle něj, ty nejchytřejší mu věnovaly zvláštní pozornost, a tím mu poskytovaly mnohem více pozitivních zážitků, než by mu mohli dát psychologové a psychiatři. Díky tomu všemu se velké mezery v jeho emocionálním, společenském, motorickém a kognitivním vývoji úspěšně zaplňovaly a na střední škole už Pjotr podle Perryho ve srovnání se spolužáky nijak negativně nevyčníval, ani v učení, ani ve společenském styku.

Ne všechny příběhy, které kniha vypráví, ovšem končí takto happyendově. V některých případech jsou i při výrazné změně k lepšímu prostě následky trvalé - podle Perryho minimálně třetina. A rozhodně ne všem takto postiženým dětem se včas - nebo vůbec kdy - dostane vhodné terapie. Oč více autor chválí vnitřní sílu, odolnost a tvořivost dětí, které dokázaly za příznivých podmínek dohnat svoje opoždění, o to důrazněji odsuzuje všechny, kteří jim raná traumata způsobili. Nejde přitom jen o konkrétní dospělé, ale i o celý sociální a zdravotnický systém, v němž mnozí lékařští specialisté často izolovaně posuzovali jen tělesné příznaky a stav svých malých pacientů a neptali se na jejich celkový vývoj a prostředí, v němž vyrůstali; věřili lživým zprávám (někdy i psychicky narušených) rodičů a zcela ignorovali všechna svědectví dětí a jejich skryté volání o pomoc.

CO DĚTI POTŘEBUJÍ?

Perry kritizuje jednak některé překonané medicínské poučky, třeba že by se dospělí v kojeneckých a dětských ústavech neměli svých svěřenců dotýkat. A zároveň varuje před celkovým klimatem v západní společnosti. Ta je podle něj někdy až příliš soutěživá a klade přehnaný důraz na výkon. Pro zdravý vývoj dítěte jsou ale podstatné vztahy a jejich kvalita: spolupráce, empatie a altruismus. Jsme totiž společenští živočichové, pro něž je hlavní milující, přátelská komunita, fungující základní i širší rodina. Co naopak jeho malým svěřencům nejvíce škodilo, většinou nebyli bestiální sadisté, ale nezájem, neosobnost a lhostejnost.

O autorovi| Jan Lukavec, autor je redaktorem serveru iliteratura.cz.