Pracovala jsem několik let ve třídě MŠ, do které byly integrovány děti s postižením. V září 2004 se změnila na speciální třídu pro děti s mentálním postižením. Do třídy byli zařazeni dva postižení chlapci, které nikdo v okolínechtěl do mateřské školy přijmout. Vím, že práce s nimi je velice náročná, ale myslím si, že do školky mohou chodit všechny děti, i když se jedná o děti se střední či těžší mentální retardací ještě ve spojení s epilepsií apod.Jejich docházka však byla podmíněna asistentem ke každému z nich. V průběhu předešlých let jsme měli zkušenosti se získáváním asistentů, proto jsme mohli rodičům handicapovaných dětí pomoci a poradit jim, jak mohouasistenta ke svému dítěti získat. Jsem ráda, že je v našem regionu organizace, která pomáhá postiženým lidem a snaží se jim maximálně vyjít vstříc.Práci asistentky může získat dívka či chlapec se středoškolským vzděláním, nejlépe pedagogickým, ale pouze na jeden rok To je bohužel problém, který mě trápí. Nejen že asistenti pracují osm hodin za minimální mzdu, alejejich práce je časově omezena na jeden rok. Jak se asi cítí handicapovaný člověk či dítě, když mu jeho kamarád odchází? Je mi smutno, když se loučí. Za rok si mnozí vytvoří vzájemný vztah, vyhovují si a to je moc důležité. Obasi rozumí a najednou vše končí. Proč? Ten, kdo přichází ve svém životě do styku s postiženými lidmi, ví, že mnozí z nich by se bez asistentů nemohli obejít. Nemohli by"žít obyčejný život jako my".Asistentky v mateřských, speciálních i v základních školách jsou velkou pomocí dětem i nám, pedagogům. Proto si jejich práce velmi vážím a děkuji jim za to, že i za těchto nevýhodných podmínek jsou ochotni shandicapovanými dětmi pracovat.

Placená zóna

Mgr. V. Borovičková, I. MŠ Litomyšl