Zimní škola v přírodě

V půli března jsme se s dětmi vydali užít si ještě trochu zimy a zimních radovánek. Že nám sníh vydržel od soboty jen do úterý, sice v plánu nebylo, ale slunné počasí a teploty kolem 16C bylo přijatelné náhradní řešení. Stihli jsme lyžovat, bobovat, chodit na túry, opékat buřty i okrást loupežníky. Zkrátka se nám líbilo. A že bylo i veselo! O některé komické momenty se postarali rodiče; jedno z dětí nám předalo vzkaz tohoto znění: „V autobuse se mu občas dělá špatně, nesmí za jízdy číst.“ Dítko mělo v batůžku se svačinou na cestu přibalené tři knihy. Další dítě přišlo s lístečkem, na kterém stálo: „Pakliže nepůjde nasadit bota do vázání, stačí prohodit lyži.“ Opravdu, každá bota byla jinak velká a lyže jinak seřízená, dítko má však obě nohy stejné velikosti. Ani ubytování nebylo úplně ideální. Představte si pokoj, v něm pět postelí, pět dětí, pět obrovských tašek, popřípadě v kombinaci s lodním kufrem plným oblečení a k tomu jednu skříň. Jak to vypadalo po dvou dnech, nelze slovy vyjádřit, avšak hledaná bačkora se nakonec vždy našla. Našli jsme si čas i na společné hry, třeba na schovávanou. Tentokráte se schováváme my, učitelky. Děti jsou ve společenské místnosti a já dávám instrukce: „Děti, nařídím vám budík tak, abychom měly dvě minuty náskok se schovat. Jakmile zazvoní, můžete vyrazit…“ V časové dezorientaci nařizuji hodinový interval a utíkám se i s kolegyněmi schovat. A že jsme si na schovkách daly záležet. Jedna ve velké igelitové kabele, jiná v peřináči, třetí zapasovaná mezi zdí, stolem a lavicí… Minuty běžely a děti stále nejdou… Nechtějte vědět, jaké to je strávit deset minut v igelitové tašce. V půli týdne se pedagogický doprovod začíná bavit stejnými legráckami jako jejich svěřené ratolesti. A tak lákadlu bafnout na kolegyni u vchodových dveří do penzionu neodolala ani naše paní ředitelka. Těžko říci, zda se lekla více ta cizí paní, nebo naše paní ředitelka. Na horách jsme si užili spoustu legrace, a právě proto pojedeme rádi zas!