Sněhové zpravodajství ze školky

Pondělní ráno svítící čerstvým sněhem je radostné snad jenom pro malé děti. Ťapají ke školní brance zodpovědnými rodiči nabaleny proti mrazu naprosto vším, co se na ně vejde. Navíc drží v ruce svého „ježdíka“ neboli lopatu na dopolední dovádění při pobytu venku. Poslední ťuká na dveře třídy babička s Lukášem. Děti oblečené ve cvičebních úborech, jen nerady přerušují svoji činnost a čekají na paní učitelku. Starostlivá babička omlouvá pozdní příchod vnuka do školky slovy: „To je hrůza, než toho kluka do všeho obléknu a zachumlám. A to jsme se museli vracet pro lopatu.“ Chápavě pokyvuji hlavou a vyprovázím utahanou babičku ke dveřím s úsměvem na rtech. Kdyby tak věděla… Kdyby jen tušila, jak náročné je plnou šatnu dětí navléknout do oteplovaček, kombinéz, bundiček, čepic, botiček a rukaviček. Prstové rukavice jsou tou poslední tečkou za oblékáním, ale stojí to za to. Maminka nebo tatínek s troškou trpělivosti snadno navlečou prstovky svému potomkovi. Ale co když je má polovina třídy? Ne všechny děti jsou alespoň trošku zvyklé oblékat se samy. A tak musí čekat na ty ostatní, které ještě neumí zavázat boty, zapnout zip nebo uvázat šálu. Nejlepší jsou popletové, kteří začínají obutím botiček na punčošky a nemůžou přes ně natáhnout kombinézu. Konečně vyrážíme za zimními radovánkami. Lopaty barevně doplňují šlápoty dětí ve sněhu. Jen krátce se zastavujeme, abychom našli Pepovi ve sněhu botičku, co mu je o něco větší. To nic, příští rok mu bude akorát. Dopolední skotačení na lopatách ve sněhu opět končí v šatně. Děti se snaží spolupracovat s paní učitelkou a tak vědí, že rukavičky patří na topení, boty pod něj. Mokré punčocháče si musíme převléknout a věci si pěkně složit. Jenže… Po obědě kamenují svými dotazy paní učitelky rodiče: „Nevíte, kam dal Vašek punčocháče? My hledáme čepici! Proč má Jirka mokro v botě?“ Sněhové zpravodajství ze školky končí. Těšíme se na jaro a na sluníčko. Zatím nás hřejí slova všímavé maminky: „Teda paní učitelko, já vás obdivuji.“ A my děkujeme.