Mít občas depresi je normální

Kagan se desítky let zabýval především vývojovou psychologií dětí. V rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel varoval před raketově narůstající diagnostikou ADHD v USA. „Když má dnes dítě problém ve škole, pošlou ho automaticky k pediatrovi. Ten diagnostikuje ADHD a předepíše mu Ritalin.“

Jde o byznys

Ve skutečnosti devadesát procent z pěti a půl milionu dětí s ADHD nemá dopaminergní systém mimo normu. „Problém je, že když mají lékaři k dispozici léky, mají sklon k určení odpovídající diagnózy.“ Výsledkem je, že zatímco v roce 1987 používal antidepresiva jeden ze čtyř set amerických teenagerů, v roce 2002 už to byl jeden ze čtyřiceti a v roce 2011 už jeden z dvaceti pěti. Bipolární poruchu nemělo žádné dítě, dnes ji má milion Američanů pod devatenáct let. Dokonce i děti s batolecím vzdorem jsou označeny jako bipolární. „Samozřejmě, farmaceutické firmy jsou radostí bez sebe, protože léky na bipolární poruchu jsou velmi drahé. Ale je to jak ve středověku, kdy si o trochu divných lidech mysleli, že jsou posedlí ďáblem.“

Co je vlastně duševní nemoc, ptá se Kagan. A vysvětluje, že pokud děláte pohovor s dětmi od dvanácti do devatenácti let, čtyřicet procent z nich může snadno spadnout do kategorie lidí s úzkostmi či depresí. Ale při podrobnějším zkoumání toto číslo klesne na osm procent. „Popisovat každé druhé dítě jako depresivní nebo duševně nemocné je prostě šílené. Puberťáci jednoduše trpí úzkostmi. Nevědí, na jakou jít školu. Nebo je opustil partner. Jenže být smutný nebo trpět úzkostmi je prostě úplně stejně běžná součást života jako vztek nebo sexuální frustrace.“ Zbytečně diagnostikované děti jsou naopak drceny poznáním, že je s nimi něco zásadně špatně.

Sám Kagan trpěl v dětství akatizií (vnitřním neklidem) a koktáním. Jeho matka použila metodu, kterou u nás zpopularizoval Jan Vodňanský v jednom svém představení s Petrem Skoumalem. Vysvětlila chlapci, že se vyvíjí tak rychle, že mu jazyk nestačí (malému Vodňanskému zase vnímavý logoped vysvětlil, že má v hlavičce takový myšlenkový přetlak, že to jazyk nestíhá). S odstupem desítek let Kagan konstatuje, že dnes by byl v USA klasifikován jako psychicky nemocný, zatímco tehdy jako dítě s uspokojením zjistil, že je jen chytřejší než ostatní. Klasické depresi se ale v životě přesto nevyhnul. Upadl do ní na šest měsíců poté, co mu nevyšel zásadní výzkumný projev. Splňoval všechny klinické předpoklady pro depresi, ale profesionální pomoc nevyhledal. Věděl, co je jejím důvodem, a protrpěl se k jejímu odeznění.

A to považuje za zásadní: v životě se stane, že nás okolnosti přemůžou. A v takové situaci je zcela běžné upadnout na nějakou dobu do deprese. Existují samozřejmě lidé, kteří jsou geneticky sklonní k chronickým depresím a jsou skutečně duševně nemocní. Ale je nutné sledovat nejen symptomy, ale i příčiny. Jenže psychiatrie je jediná lékařská disciplína, která diagnostikuje výlučně ze symptomů.

Zdravý rozum

Co tedy dělat? Kagan nabízí logické a jednoduché rady: Když to dětem ve škole nejde, snažte se jim nejprve pomoct. Když už skončí v ordinaci, měl by s nimi lékař strávit víc času a pokusit se zjistit důvody jejich stavu. A když už se rozhodne pro léky, měl by s nimi alespoň před tím provést pár testů.