Jak najít své češství? V Německu!

Abych se naučila co nejrychleji a nejlépe cizí jazyk, využila jsem možnosti přihlásit se ve Frankfurtu nad Mohanem do divadelního kroužku. V té době byla moje němčina již na obstojné úrovni, takže jsem si dokázala vyřídit vše potřebné, ale třeba před návštěvou úřadu jsem měla vždy velkou trému, pečlivě jsem se připravovala a velmi se obávala nečekaných otázek. Televizním zprávám jsem moc nerozuměla a i krátká konverzace s rodilým mluvčím byla muka. Proto se celá moje rodina velmi divila, že si troufám jít hrát divadlo. Obavy jsem měla, ale v popisu kurzu stálo, že je určen především pro cizince, kteří se chtějí rozmluvit. A  to přece odpovídalo.

Uvítací objímačka

Dnes mohu s čistým svědomím říct, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Nejenže se člověk drilováním originálních textů naučí všechny důležité vazby, fráze, předložky a jiné záludnosti, tak nějak automaticky, ale hraním se naučíte především ta slova cítit a prožívat. Největším ziskem byla ale přátelství na celý život. Přátelství lidí z celého světa, kteří se spolu se mnou v divadelním kroužku ve Frankfurtu učili německy. Milovala jsem naše vášnivé diskuze, kde jsme probírali všechno – od raného dětství až po světovou ekonomiku. Došlo mi, že ačkoliv naše země patří ve světovém měřítku opravdu k těm nejbáječnějším na planetě, my to tak často nevidíme. A skutečně jsem poznala, v čem tkví to naše češství. Např. už ve způsobu zdravení. Všichni „Latinos“, tedy přátelé z Latinské Ameriky, se na vás okamžitě srdečně vrhají, objetí a dva až čtyři polibky na tvář jsou zcela běžnou praxí. Francouzka, Ital, a Iráčanka s tím všichni byli takzvaně v pohodě. Jediný, kdo vždy mírně zkoprněl a nevěděl, co si počít, byl Čech, Němec a Číňan. Všechny národnosti se také divily, proč země, která nemá moře, používá námořnické „ahoj“. Další zajímavostí bylo i chápání času. Když se řeklo, že další zkouška bude zítra v pět, tak Čech, Němec a Číňan přišli tak pět minut před pátou. Peruánka, Argentinka, Iráčan, Ital, Turek a Španěl tak nejdřív v 17.20 až 17.40. Každopádně vždy se skvělou náladou a bez ohledu na čas bylo vždy potřeba provést uvítací objímačku a líbačku s celým ansámblem a nakonec se zkrátka nikdo nemohl na nikoho zlobit.

Rozdíly bylo vidět i v pojímání návštěv. Pokud Čecha nebo Němce překvapil někdo ze skupiny takzvanou přepadovkou, vedlo to k reakcím typu: „Ahoj, posaď se, ale promiň, nečekal jsem tě, nemám uklizeno. Co si dáš? Jé, to je trapné, došlo mléko, snad ti to nevadí…“ Konverzace minimálně na začátku poněkud vázla, neboť hostitel byl evidentně zaskočen a bylo mu nepříjemné, že není dokonale připraven. Pořád někde poletoval a v duchu řešil všechno možné. Chvíli trvalo, než se se situací nějak vypořádal. Pokud jste se ale zastavili u kohokoliv jiného ze skupiny, měli jste dojem, že jste nemohli přijít v lepší chvíli. Rozhodně neřešili, zda je či není uklizeno nebo zda vám musí spontánně nějak přizpůsobit program, zkrátka „no problemo“. Tvářili se vždy naprosto nadšeně a upřímně potěšeně, z pohovky odsunuli pár pohozených svršků, z lednice vytáhli vše, co tam právě našli, a dál už je zajímala jen a jen vaše osoba. Rozdíly byly i v chápání některých dalších situací. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že pokud vás Argentinka pozve na návštěvu do Buenos Aires, nemá sice principiálně nic proti a v tu chvíli to opravdu vidí jako dobrý nápad, ale přesto to myslí poněkud jinak, než jak máte tendenci chápat to vy. Zatímco vy už v duchu kupujete letenku a přemýšlíte nad očkováním či kdo vám pohlídá psa, ona to vidí spíš tak, že je to společensky vhodné, ale zda dojde k uskutečnění, je čistě otázkou další budoucnosti. Pokud ovšem pozvání přijde od Němce, myslí to naprosto vážně právě teď a tady, v duchu už promýšlí, kde vám ustele, zda se neurazíte, když vám dá první den k večeři jen pizzu, a už vytahuje diář, abyste si domluvili termín.

Česká, nebo španělská vesnice?

Byly to krásné časy a skutečně jsem víc než cizinu objevovala zákoutí té naší české duše. Dorazil mě kamarád Němec, který se mi snažil vysvětlit něco jako lidovou moudrost nebo rčení, jehož pointou bylo, že pokud si už Němec musí vybrat parťáka mezi cizinci, tak Češi jsou tou nejlepší možnou volbou, protože jsou v podstatě stejně „dobří“ jako Němci, až na to svoje chytráctví. To, že nás Němci ale i přes jinak „skvělé“ hodnocení poněkud nechápou, vystihuje jiné rčení: „Das ist mir ein böhmisches Dorf.“ Tedy místo našeho „je to pro mě španělská vesnice“ je to pro Němce „česká vesnice“. Následovala samozřejmě živější výměna názorů, ale nakonec jsme si to ujasnili. Na základě svých nově nabytých zkušeností jsem nemohla neuznat, že některé naše kulturní vzorce a zvyklosti, chápání času a zodpovědnosti a možná i určitá citová rezervovanost, náročnost nebo plánovitost jsou v našich myslích zakořeněné velmi podobně nebo alespoň mnohem podobněji než u jiných národů. Každopádně to pro mě bylo velké překvapení, se kterým jsem se musela nějak popasovat. A pochopitelně jsem musela vzpomenout na pana profesora. Zkrátka moudrý to muž.