Děti dvou mužů

Celá otázka souvisí s hlubšími problémy v Náhradní rodinné péči (NRP). Ta má už mnoho let docela dobře promyšlenou filozofii (byť praxe je často jiná). Vychází z tzv. zásady rodiče k dítěti. Je docela jednoduchá – když dítě nemá rodiče, hledáme mu rodiče, kteří by pro něho byli ti nejlepší. Neexistuje tedy něco jako pořadník na děti, aby se na každého dostalo.  Žadatelé o adopci mohou čekat třeba dvacet let, ale když zrovna dnes, na poslední chvíli, přijde pár žadatelů, kteří jsou pro dané dítě vhodnější, tak je v zájmu dítěte, aby šlo k nim. Tento princip se ale na úkor dětí i žadatelů porušuje pod heslem „každému alespoň jedno dítě“.

Čí je sperma, toho dítě?

Jak vypadá správná praxe? Vzít jen ty nejlepší žadatele a každému dát tři až čtyři děti. Ne jedno až dvě. Dětem vznikne sourozenecká skupina a rodičům se určitě některé dítě vydaří (vystuduje, poskytne vnoučata, děti neskončí v kriminále, na drogách, na ulici) a náhradní rodinná péče bude mít dobrou pověst. Kdyby se se NRP takto dělala, tak homosexuální žadatele vůbec nepotřebujeme, neboť se pro děti do osvojení vždy najde mnoho jiných, vhodnějších žadatelů. Pro tyto děti máme dost neplodných heterosexuálních zájemců (respektive pro malé děti máme žadatelů nadbytek, o starší nikdo nestojí). Problém je, že dětí takzvaně právně volných k adopci je velmi málo. Tady představují problém soudci, kteří raději nechají deprivované děti v ústavech, než aby nevyhovující rodiče zbavili rodičovských práv a děti dali do náhradních rodin, které na ně čekají. Bohužel se v tomto ohledu situace stále zhoršuje, protože celá Evropská unie se řídí podle pravidla „čí je spermie, toho je dítě“, takže i velmi závadovým rodičům se nechávají děti napospas. Jestli chcete slyšet deset příkladů, zeptejte se první sociální pracovnice, kterou potkáte.