Radkin Honzák: Psychosomatická prvouka. 2017, 352 stran
Jaké jsou základní souvislosti duše (psýché) a těla (soma)? A proč obě tyto entity, které jinak jedním celkem jsou, vnímáme odděleně? Radkin Honzák nám v úvodu způsobně a na sympaticky uměřené ploše představí psychosomatiku jako takovou a její historii. Následuje kapitola seznamující čtenáře se střevní mikrobiotou, tedy přirozeným osídlením našeho trávicího traktu a jeho souvislostmi s psychickými funkcemi a imunitními i jinými pochody. Toto téma je relativně novou vědeckou akvizicí a jak uvádí autor, „Občas jsou i nové vědomosti [...] k něčemu dobré.“ Další velká část je věnována emocím, které zcela jasně ukazují propojenost těla (kde vznikají) a duše (kde se „zvědomí“).
Kapitola o komunikaci a typech pacientů je praktická a užitečná a od tohoto místa je už naprosto zřejmé, že Radkin Honzák promlouvá nejvíce ke svým kolegům-lékařům, u nichž by si přál, aby neléčili nemoc, jak se dnes nezřídka děje, nýbrž člověka. Velmi zajímavé a potřebné (zdaleka nejen pro pomáhající odborníky) je pojednání o důležitosti doteků. Po částech věnovaných spiritualitě, spánku, bolesti a placebu následuje výčet několika syndromů a zvláštních jevů a poruch. Z těchto jevů bych jmenovala obranné mechanismy, o něž lékaři na přednáškách vždy jeví zájem, a z poruch pak jednu, pro mě do té doby zcela neznámou, kterou bychom mohli přeložit jako „touhu po odřezávání“. (Spoiler neboli prozrazení, o co jde, nenásleduje; koho by to zajímalo, nechť se do knihy ponoří.) Na konci pak najdeme slovník důležitých pojmů.
Jak uvádí autor v závěru, knihu vystavěl „prvoukovým“ stylem: tedy ne jako „všechno o psychosomatice“, nýbrž jako směs témat, která považuje za důležitá. A je to směsice erudovaná, čtivá a až na pár míst zcela srozumitelná i pro nelékaře. Častým jevem doprovázejícím čtení je úsměv.
Knihu Psychosomatická prvouka vnímám jako most mezi psychologií a medicínou, který skutečně dělá to, co mnozí politici jen slibují: spojuje. Spojuje, co bylo uměle odděleno a co patří k sobě. Kromě lékařů, kterým bych přála pár nerušených služeb, během nichž by si tuto publikaci mohli přečíst, knihu ocení další pomáhající odborníci. Dílu chybí jen jediné – záložka, který by si více než třísetstránková knížka zasloužila. Nebylo by přitom třeba se obávat, že by byl tento pomocník použit k sebeublížení, jelikož jde o knihu veskrze konstruktivní a laskavou.