Dá se přežít radikální upřímnost?

Nemyslíme to vždycky špatně. Důvodů je celá řada a náš kreativní mozek si neupřímnost vždycky dokáže nějak obhájit. Chceme si život ulehčit, nechceme zraňovat city ostatních a chceme předcházet konfliktům. Zapomínáme ale, že nás toto jednání ale také něco stojí. A cena je docela vysoká. Navíc přichází velmi plíživě a až po nějakém čase. Na začátku si říkáme, že jedna malá milosrdná lež a jeden falešný úsměv nás nic nestojí. Jenže co když takhle budeme jednat roky? V práci, s kamarády, s rodiči, s dětmi, v partnerství, v manželství. Většinou to dopadá tak, že s lidmi, které jsme dřív měli rádi, nebo dokonce milovali, si najednou nemáme co říct. Sice pořád plníme náš původně vznešený záměr vyhnout se konfliktům, ale bohužel se nám spolu s konflikty postupně vytratila ze vztahu i živost a zájem. Lhaní, předstírání a zatajování nás navíc stojí spoustu energie a je výrazným zdrojem stresu. V dlouhodobém horizontu nás stojí naši vnitřní svobodu a integritu. Bez upřímnosti a autenticity nemůže vzniknout důvěra. A bez důvěry nemůže vzniknout přátelství ani pospolitost. „Naučme se spolu otevřeně mluvit,“ vyzývá Sebastian a nabízí lidem na svých kurzech a v kruzích upřímnosti příležitost a návod, jak se znovu dostat k pravdivé komunikaci.

 
Proč si lžeme? 

Neupřímní jsme občas všichni, vychází to z naší výchovy, kultury a částečně možná i z naší DNA. Lidé, kteří chodí na mé kurzy, si ale postupem času uvědomili, že toho lhaní a neupřímnosti mají v životě až příliš mnoho a že jim to už život neusnadňuje, ale naopak hodně komplikuje. Co začalo snahou někoho citově nezranit, se velmi nenápadně a plíživě roztočí v kolotoč lží, který nejde zastavit. Takový život začne být po několika letech velmi stresující a vyčerpávající a odrazí se to na mezilidských vztazích. Ty začnou být povrchnější a vytratí se z nich blízkost, důvěra i radost.

V čem lidé nejčastěji lžou? Úplně o čemkoliv. A často si toho ani nejsme sami vědomi. Během dne se setkáme se spoustou rádoby nevinných otázek typu: Jak se máš? Jak se cítíš? Jak ti chutnalo jídlo? Nejsi naštvaný? Co jsi dělal dneska v práci? Co si myslíš o mém nápadu? Jak se ti líbí můj účes? Každý z nás máme tendenci si odpověď minimálně trochu přibarvit, protože se bojíme potenciálního konfliktu.

Co znamená být upřímný pro vás? Je nějaký rozdíl mezi tím být upřímný „radikálně“ a být jenom „upřímný“?

Být upřímný pro mě znamená mluvit otevřeně a pravdivě o tom, co dělám, co prožívám, co si myslím a hlavně o tom, co přitom cítím. Jestli cítím smutek, radost, vztek, stud nebo strach. Většina lidí o svých emocích nemluví a mnozí to ani neumějí. A tak se stává, že je různě skrývají, potlačují nebo předstírají, že se cítí vesele, ale přitom se ve skutečnosti něčím trápí. To je z dlouhodobého tělesného i duševního hlediska velice nezdravé, vede to k depresím a úzkostem. Radikální upřímnost pro mě znamená, že o sobě sdělím opravdu všechno, včetně těch nejvíc zapovězených témat, o kterých se většinou nemluví, což bývají nejčastěji finance, sex, zdraví a tabuizované emoce jako hněv, stud či strach. Jinými slovy to znamená, že jsem zcela transparentní. Rozhodně netvrdím, že máme být všichni, pořád, v každé situaci a ke všem radikálně upřímní. Je ale dobré to umět a hlavně mít v životě lidi, se kterými si to můžu dovolit. Zároveň život někdy přináší situace, kdy je to dokonce nezbytné.