Lednová poradna

Abych to vysvětlila, s přítelem Liborem jsme byli sedm let. Neměli jsme spolu děti, asi hlavně proto, že Libor se na děti ještě necítil. I když já bych do toho klidně šla. Myslím, že jsme měli dobrý vztah, aspoň jestli to můžu posoudit. Libor také vypadal docela spokojeně, moc jsme se nehádali, byli jsme takový fajn pár, jak tvrdili přátelé. A pak jako blesk z čistého nebe prasklo, že Libor má milenku. Ne nějaký úlet na jednu noc, ale opravdu dlouhý, několikaletý vztah. Bylo to o to horší, že jsem ho z ničeho ani náhodou nepodezírala. Celé se to provalilo úplně náhodou, jako ve špatném filmu. Těhotné kamarádce se v práci udělalo špatně, tak jsem ji doprovodila na gynekologii – a tam seděl Libor s nějakou ženou! Prý ji šel doprovodit, protože se bála výsledku vyšetření. Zhroutila jsem se, potom, co jsem se všechno dozvěděla, jsem se ještě ten den odstěhovala ke kamarádce a teď bydlím znovu u rodičů. Libor se mi dlouho neozýval, nedávno ale znovu začal a tvrdí, že mu všechno došlo, s ní se rozešel, miluje mě a chce mě zpátky. Dokonce že prý chce dítě, všechno prý pochopil a strašně všeho lituje… Na jednu stranu je to pro mě takové zadostiučinění, trochu mi to zvyšuje sebevědomí, na druhou stranu nevím, jestli ho mám ještě dost ráda na to, abych s ním znovu šla do vztahu. Myslíte si, že se člověk opravdu může změnit? Že má smysl mu dát ještě jednu šanci?   Markéta