Když nemůžete udělat nic

Náš mozek je schopen pojmout zločin, který se děje za určitým cílem. Zloděj chce něco ukrást, vrah se chce někomu pomstít…  Ale pomstít se za to, že jsem hypochondr (vrah Ctirad Vitásek věřil, že má rakovinu a doktoři mu to nevěří), tím, že zastřelím náhodné lidi v čekárně nemocnice, na to je naše racionální „proč?“ zkrátka krátké.   V moderních  českých dějinách známe jen tři takové případy.  Olga Hepnarová  najela ukradeným nákladním automobilem do lidí čekajících na tramvaj (8 mrtvých), vojín  základní služby vraždil ukradeným samopalem  v motorestu Kadrnožka na Tachovsku v roce 1981 (4 mrtví) a třiašedesátiletý Zdeněk Kovář střílel před čtyřmi lety legálně drženou zbraní v restauraci Družba v Uherském Brodě (8 mrtvých). A ještě se v roce 2015 pokusila šestadvacetiletá Barbora Orlová zabít co nejvíc lidí nožem ve střední škole ve Žďáru nad Sázavou, nepřežil ovšem „jen“ jeden student.  Nástupní ostrůvek tramvaje, restaurace, škola, nemocnice… Vše náhodně vybrané, bez jakékoliv spojitosti s osobou vraha.  Snaha s tím něco udělat je pochopitelná, ale marná.  Tady opravdu nepomůže žádný bezpečnostní rám… Tady nepomůže ani víc policistů, protože prostě nemohou být všude a dřív než za několik minut na místo nepřijedou.  A to už je pozdě. Nicméně všichni uvedení trpěli psychickými problémy. Vrah z Ostravy podle psychiatra Maxe Kašparů mohl trpět „takzvaným hypochondrickým bludem, což je nevývratné přesvědčení o tom, že jsem nějak tělesně nemocný. A protože je nevyvratitelný a všechna vyšetření, která se mu dělají, vyjdou negativně, on tomu nevěří a domnívá se, že lékaři ho vyšetřili špatně.“ Hepnarová trpěla citovým chladem a odtažitostí ve spojení s pocitem vyloučenosti (který přitom byl bezdůvodný). To pak vedlo k rozhodnutí pomstít se společnosti. A co ostatní? Orlová byla schizofrenička, Kovář byl asociální, s enormním pocitem bezmoci. Nepomohl by lepší psychiatrický dohled? Ale jak? Každému, kdo občas řekne, „já bych ho zabil“, zavolat záchranku a nuceně jej hospitalizovat? Nebo jen každého, kdo se prostě chová divně? To asi také není řešení. Přispíváme k tomu i my v médiích, když o podobných případech píšeme.  Čím častěji se o nějakém jevu píše, tím více si na něj zvykáme bez ohledu na to, jak negativní či původně zcela šokující byl. Malcolm Gladwell to popisuje ve známé knize Bod zlomu na příkladu sebevražd, ale vztáhnout to můžeme na jakékoliv patologické jevy. Popisuje, jak bezprostředně po nějaké mediálně významné sebevraždě skokově narůstá počet sebevražd.  Dokonce do takových detailů, že zprávy o sebevraždě upálením znamenaly skokový nárůst sebevražd upálením.  Některým lidem jsou takové situace příkladem k napodobení.  A podobně působí i zprávy o masových vraždách. Labilním jedincům, přesvědčeným o tom, že jim společnost ubližuje, to najednou poskytne návod, jak si svou frustraci a hněv vybít. Jenže lze jen těžko zabránit médiím, aby tak zásadní zprávu nepitvala horem dolem a pořád dokola… Musíme se tedy smířit s tím, že některé věci neovlivníme.  Zbývá jen soustrast s pozůstalými.