Nechte děti na ulici?

Není to absurdní? Na jedné straně financujeme preventivní programy pro děti, abychom je uchránili před sociálně-patologickými jevy, a na straně druhé máme nechávat děti na ulici? Ve jménu jejich práv? S vizí vytvoření sítě sociálních služeb, jež má ambici suplovat rodičovskou odpovědnost? Praxe ukazuje, že jde o čiré sociální inženýrství s dalekosáhlými negativními důsledky.

Skončilo to znásilněním 

Ponecháte-li na ulici šestnáctileté dítě experimentující s návykovými látkami, do roka vám přijde předvolání na policii k výslechu mladistvého kvůli jeho trestné činnosti. Rodiče bychom prý měli nechat stíhat za ohrožování mravní výchovy dítěte. Je však na místě stíhat rodiče, kteří žádali společně s OSPOD o umístění syna do ústavu, protože ho nezvládali, ale soud jim v duchu zmíněné právní teorie nevyhověl? Ten případ se stal – podle scénáře zahrnutého v plánu deinstitucionalizovat systém péče o ohrožené děti v ČR. Vyústil v odsuzující rozsudek mladistvého za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a za znásilnění patnáctileté dívky.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) totiž před třemi lety vydalo metodickou příručku pro kurátory a následně pokyny pro Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále jen ZDVOP). V nich se například deklaruje, že dítě má ve věku patnácti let právo „svobodně se rozhodnout, že opustí ZDVOP, a to i v případě, že do zařízení bylo umístěno soudním rozhodnutím“; má právo experimentovat s návykovými látkami, sebepoškozovat se, žít na ulici. Tyto metodické pokyny fakticky nabádaly k rezignaci na sociálně-právní ochranu dětí, která musí být poskytována všem nezletilým dětem. To se nelíbilo Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny, který si na MPSV vynutil stažení příručky. Úředníci se ale nevzdali a spolu s autorem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí vydali obsáhlý komentář k tomuto zákonu, v němž opět uvádí, že bychom měli respektovat rozhodnutí náctiletých dětí žít na ulici. Rozhodne-li se patnáctiletá osoba opustit pobytové zařízení, ve kterém je z rozhodnutí soudu, a pobývat mimo něj, může tak podle tohoto komentáře učinit mimo jakýkoliv „povolovací režim“. Pojem „dospělý nezletilý“, který byl rozveden v metodické příručce pro kurátory, se ve zmíněném komentáři znovu objevuje v několika pasážích. Paradigma určující přístup k náctiletým dětem ze strany státních orgánů žije dál svým životem ve zveřejněném komentáři k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí a dál se dostává navzdory platné legislativě do praxe. Mimo jiné prostřednictvím metodického vedení orgánů sociálněprávní ochrany dětí na úrovni krajů i obcí s rozšířenou působností. Když na krajské poradě položili kurátoři pro mládež jednomu z autorů výše uvedeného komentáře dotaz: „A to máme nechat děti na ulici umřít?“, odpověděl: „Ve svobodné společnosti může na ulici dítě i umřít!“ Děti se tedy asi nemají ani v případě závažných výchovných problémů, jako je například užívání drog, umísťovat proti své vůli do ústavního zařízení. Když se z nich stanou bezdomovci nebo začnou na ulici páchat trestnou činnost a dostanou se do kriminálu, nikdo ze zastánců práv dětí ulice s tím problém nemá.

Systém v troskách…

 Vše nasvědčuje tomu, že cílovou stanicí pomyslného vlaku péče o ohrožené děti má být naplnění dokumentu Výboru OSN, zmíněného v úvodu tohoto článku, který není právně závazný. Ve skutečnosti se tento vlak řítí neznámo kam. Vážně přitom hrozí, že vykolejí a nenávratně a bez lepší alternativy zničí už tak dost roztříštěný systém, který se budoval celá desetiletí.