Nejhorší šéf všech dob

Třeba takový americký železniční magnát George Pullman. Aby na své zaměstnance mohl dohlížet ve dne v noci, ubytovával je v dělnických městečkách postavených kolem továren. Jejich obyvatelé měli zakázáno číst noviny, pořádat setkání nebo se scházet v hospodách. Městem neustále chodily hlídky, které v kteroukoliv denní či noční dobu mohly vtrhnout zaměstnanci do domu a zkoumat, jestli má dostatečně pečlivě uklizeno (Pullman si potrpěl na pořádek). Trochu to připomíná některé redakce, kde smí mít novináři na stole jen klávesnici…

Dárky pro šéfa

Jakýkoliv prohřešek proti kázni či standardům čistoty se místo normální zpětné vazby trestal okamžitým vyhazovem z práce i z města. To znamenalo pro nešťastníka katastrofu, protože plat všichni pobírali ve vlastní měně, kterou mohli utrácet jen v Pullmanových obchodech. Když se dělníci nakonec vzbouřili, neváhal na ně šéf poslat armádu. Když umřel, musela ho rodina pochovat v ocelové rakvi a zalít hrobku betonem, aby se na něm jeho zaměstnanci nepomstili posmrtně. 

Podobně šílený byl i zakladatel FBI J. Edgar Hoover. Podle jeho životopisců mu byli agenti úřadu k dispozici 24 hodin denně jako osobní sluhové. Uklízeli mu dům, sekali trávníky a opravovali domácí spotřebiče. V laboratořích FBI se vědci zabývali výrobou vyhřívaného toaletního prkénka pro šéfovu koupelnu a analyzovali zvířecí lejna, která pan ředitel našel ráno na terase. Jeho zaměstnanci mu museli dávat najevo naprostou poslušnost a vděčnost (jinak následoval vyhazov a zničená kariéra – Hoover si na tom dával záležet a dokázal se mstít celé roky). Aby nebyli agenti na pochybách, jak vděčnost projevit, šířil Hoover prostřednictvím svého sekretáře „tajná přání“ po FBI a zaměstnancům nezbývalo než se na často velmi nákladné dary skládat.

Pro dobrotu…

Zbláznit se nemusí jenom CEO nebo majitel. Paní Deborah Stevensová měla svoji manažerku v prodejně aut ráda. Dokonce tak, že když se dozvěděla o jejích zdravotních problémech, nabídla jí, že jí daruje ledvinu. Po náročné transplantaci se Deborah potýkala s bolestmi a vážnými zažívacími problémy a požádala uzdravenou šéfovou o volno. Ta rázně odmítla s tím, že by si ostatní zaměstnanci mohli myslet, že jí nadržuje. Když zdravotní problémy nepolevovaly, šéfová jménem Jackie Brucia přeložila Debbie do pobočky v části města, které se mezi zaměstnanci přezdívalo „Sibiř“. Nakonec jí dala výpověď. 

Uživatelka fóra My Bad Boss na serveru Working America popsala, že jednoho dne ve firmě, kam nastoupila jako sekretářka, vypukl požár. Jakmile se rozezněl poplach, manažer oznámil, že budovu budou opouštět v pětiminutových intervalech podle firemní hierarchie. Načež opustil budovu jako první. Sekretářka musela zůstat v hořící budově celých 45 minut, zatímco její kolegové v pětiminutových ostupech spořádaně odcházeli. Přežila pravděpodobně jen proto, že poslední skupinu v kanceláři plné dýmu našli zasahující požárníci. 

Alex Campbell, manažer lázní a masážního salonu, donutil své zaměstnankyně, aby si na krk nechaly vytetovat datum jeho narozenin. Když ho po nějakém čase jedna z nich zažalovala, policie zjistila, že Campbell vedle provozu lázní obchodoval s lidmi a šéfoval síti ilegálních nevěstinců. Tetováním si značil zaměstnance, které hodlal do svých přidružených podniků dostat. 

Ocelový Henry

Nekorunovaným bossem všech psychopatických bossů byl ale pan Henry Clay Frick. Byl to ocelářský baron, jeden z nejbohatších lidí Ameriky na přelomu 19. a 20. století.  Když si chtěl s kamarády zarybařit, koupil si rovnou celou přehradu. Aby ušetřil, odmítl platit za údržbu hráze a nechal ji chátrat tak dlouho, dokud se neprotrhla a voda neutopila 2000 lidí v přilehlých městech. Pak si najal právníky, aby ho z toho vysekali... Na odboráře ve svých továrnách posílal mafiánské zabijáky, stávky nechával rozhánět ostřelovači a vodními děly chrlícími vařící vodu. Svou kancelář přestavěl na nedobytnou pevnost. Jednoho dne k němu i přesto pronikl zaměstnanec, který ho střelil dvakrát do krku a probodnul nožem. Ocelový Henry to samozřejmě přežil, do týdne byl zpátky v práci a jako první bod agendy měl propuštění 2500 zaměstnanců a snížení platů zbytku o polovinu. 

Jak se podobných konců vyvarovat? Zjistěte si, jak zaměstnanci vidí svoje šéfy, třeba přes webovou stránku Atmoskop.cz, kde zaměstnanci hodnotí své firmy podobně jako zákazníci restaurace. Může to být užitečný pomocník, než někam nastoupíte…