Co čte Pavel Říčan
Pavel Říčan, 9/2004Knihy Tomase Moora, které vyšly v posledních letech v Portálu, jsou zajímavé jak pro pochopení toho, o co jde dnes v psychologii, kam bychom v ní měli směřovat, tak také pro terapeutickou praxi - i pro vedení vlastního života dovětší hloubky a k větší jemnosti nebo, jak on říká, pro"péči o duši". (Tento název jedné z jeho knih český vydavatel kdoví proč změnil na"Kniha o duši".) Moore disponuje letitou zkušeností mnicha, pak aletaké jungovského psychoterapeuta a otce rodiny, a dovede své zkušenosti"prodat"(i doslovně, v Americe je komerčně úspěšný) odborníkům i vzdělané veřejnosti. Najdete u něj spoustu praktických rad, které lze použítbez ohledu na to, je-li čtenář křesťan, nebo humanista, který s křesťanstvím, tak jak je poznal, nechce mít nic společného, nebo třeba buddhista. Nejvíc mě zaujal Temný eros, který je nejsoustředěnější a nejhlubší, ovšem takénejnáročnější. Vypovídá o krutosti, a to je v posledních letech také moje téma. Moore se inspiruje dílem pověstného markýze de Sade, jehož spisy schováváme před dětmi a kterého většinou považujeme za historicky snad zajímavého,ale nechvalně známého, nechutného pornografa. Moore neblahého markýze rehabilituje. Učí nás nechápat jeho spisy"doslova", nýbrž jako literaturu, tedy jako dílo představivosti. S protikladem"doslovnost versuspředstavivost"(pro přesnost bychom mohli říkat"představovost") si krásně hraje. Tam, kde potlačujeme představivost, říká, přepadne nás nakonec doslovnost. Co vytěsníme, jako by to k nám nepatřilo, bude v násžít svým vlastní skrytým životem, zaskočí nás to a proti své vůli to uskutečníme. Místo abychom se stín, který v sobě máme, snažili zničit, máme"nacházet způsoby, jak zlu umožnit koexistenci s naším upřednostňovánímdobra, temně nakazit všechno, co děláme a co si myslíme, a zvláště pak odhalit jeho vlastní poezii v našich životech a jeho vlastní smysluplnost". Podle Moora k četbě de Sada patří hnus a stud - a zároveň nahlédnutí, žeto, co líčí, odpovídá touhám naší vlastní duše, stejně jako to odpovídá praxi naší politiky, našeho hospodářství a naší výchovy, našeho náboženství i naší psychoterapie. Nikoli pouhé pornografické dráždění smyslnosti, aleodhalení a výsměch máme hledat u de Sada. S tou krutostí a špínou se máme nechat konfrontovat jako s tím, co je nám vlastní, ale co lze kultivovat, zjemňovat, transformovat - ve svém nitru i ve svých vztazích a ve své práci.Cenzurování jeho díla nás usvědčuje z toho, že se bráníme náhledu. K odborné četbě mi shodou okolností"pasuje"i četba beletrie. Márquezova historická novela"O lásce a jiných běsech"je formálně noblesní,ale neobyčejně drsná v analýze lidské krutosti páchané ve jménu dobra a náboženství. A rozečtenou mám už dlouho malou knížku Rošangol od Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny o utrpení matek a dětí v současném Afghánistánu ataké o krutosti, ve kterou se obrací dobrá vůle našeho slavného filantropického Západu. Drasťák. Přiznám se, že se jaksi nemohu odhodlat dočíst posledních pár stránek. Bojím se jich...