Online archiv

Vladimír KebzaPraha, Academia 2005. 263 s.

Pavel ŘíčanPraha, Portál 2005. 285 s.

Pavel ŘíčanPraha, Portál 2004. 390 s.V minulých týdnech se na trhu po letech objevilo nové vydání úspěšné knihy P. Říčana. Je to dílo důkladně zpracované, dobře čitelné, plné vhodných příkladů i autorových zkušeností. Složitá dynamika vývoje člověka od"klínamateřského"až po terminální fázi se nesnadno zachycuje. Vývoj jedince bývá plný zákrutů, plánů, nadějí, ale i zklamání, svízelů a obtíží. Zobecnění není jednoduché. Autor tuto obtíž zvládl a zachytil putování po životnístezce plasticky, bez zjednodušování a s patřičným nadhledem. Sleduje člověka v jeho vztazích přátelských, partnerských i pracovních. Podněcuje k vlastnímu přemýšlení a ke konfrontaci vlastních zkušeností s textem. Strukturaknihy je analogická s prvním vydáním. Podle stránkování je text asi o 10 % kratší. Autor vypustil reprodukce a některé tabulky. Nacházím však řadu nových poznatků: objevují se například úvahy o roli víry v životě. Poněkudpotlačena je stať o odchodu do důchodu: sociální podmínky jsou dnes diferencovanější než před lety. Velmi užitečná je partie o dnešním dospívání, která se vyhýbá současným zjednodušeným úvahám o dnešní mládeži. Při četbě se mivynořily dvě otázky, z nichž jedna zní: Do jaké míry se za 15 let změnily naše životní cesty? Zdá se mi, že u lidí starších 45 let se objevuje mnohdy jakási ztráta životních jistot. Nezaměstnanost a ztráty pracovních perspektivjsou novou hrozbou. Odtlumila se též agresivita a různé formy hospodářské kriminality. Součástí"učící se"společnosti je potřeba přeškolování, doplňování vědomostí i dovedností. Pro mladší generaci je to jižsamozřejmé. Mnozí se dostali do světa a získali jiné zkušenosti než kdysi jejich rodiče - a o prarodičích nemluvě. Na proměnlivost zaměstnání budou lépe připraveni. Analyzovat podobné vývojové trendy je obtížné. Žijeme v nich anemáme patřičný odstup pro potřebný nadhled. Souvisí s tím i druhá otázka: Do jaké míry jsou obecné vývojové zákonitosti ovlivněny proměnami historického času a odlišnými zkušenostmi jednotlivých věkových kohort? Jsou dnešníčtyřicátníci stejní jako byli stejně staré osoby před 20 lety? Kohorta, která prožívala roky 1968 ve věku kolem 20 let bude svými zkušenostmi i postoji jiná než kohorta, která v té době teprve přicházela na svět a ve 20 letechprožívala rok 1989. Základní zákonitosti vývoje jistě zůstávají stejné, ale svět se rychle mění a mění se i životní podmínky různých věkových skupin. I zde vidím námět pro budoucí debatu. Naznačené otázky nemění nic na tom, žeŘíčanova kniha je potřebná a užitečná. Není to akademická učebnice, ale osloví - stejně tak jako první vydání - čtenáře, kteří hledají cesty k sebepoznání a snad i k hledání smyslu života. V hyperprodukci současné psychologickéliteratury je Říčanova kniha zřejmou stálicí, za kterou můžeme poděkovat a těšit se, že není autorovým posledním slovem o složitém putování člověka po stezkách života a po hledání přátelských i partnerských opor.

Navazuji na úvahu kolegy Zbyňka Vybírala (Psychologie dnes, 2004, 3, 33-35) o dogmatech současné psychologie. Pokusím se naznačit vybraná rizika, která mne znepokojují.1. Zjednodušená interpretace složitě podmíněných dat jedinou teoretickou koncepcí. Tak třeba: Vývojové potíže dítěte v časném věku mohou být vykládány velmi různě: genetické poruchy, zdravotní stav, temperament, porodníobtíže, nesnáze a stresy v těhotenství, poporodní deprese matky, nejistá vazba matka-dítě, obtížné sociální či ekonomické poměry rodiny (pokud vůbec existuje), chybný výchovný styl atd. Výklad souvisí s teoretickou orientacíautora, jeho prekoncepcí či se snahou hledat jednoduchá vysvětlení. Zjednodušení je na první pohled přijatelné, dostane se do učebnic, promítne se do praktických rad, jak postupovat - a dogma je na světě. Nápravou může býtsystematický, srovnávací výzkum, který se opře o dlouhodobá šetření. Příklad z domácí scény: Systematický výzkum sociální opory, prováděný širokým týmem, řízeným J. Marešem (2001, 2002, 2003). Nebo důkladné kasuistické studievývoje dětí narozených se závažným poškozením (Sobotková, Dittrichová, 2003).2. Při sledování literatury je nápadné, že mnohé teoretické koncepce mizí, aniž by byly výzkumně vyvráceny. Vyjdou jaksi z módy a přestane se o nich mluvit. Nějakou dobu přežívají v učebnicích, ale i tam časem vymizí.Obvykle se z jediné metodiky vytvoří pocit objevnosti, přecení se její význam, zjištěné nálezy se nekriticky zobecní. Pohotoví autoři metodiku"vyždímají", něco se mírně změní, vypustí či přidá. Je to v podstatěvariace na stejné téma bez tvořivé invence. Snad působí nekritické nadšení, snaha rychle a snadno publikovat a pak přejít na jiné lákavé téma, které přijde do módy. Jen málo autorů se dokáže po léta zabývat jedním problémem,sledovat kritickou literaturu, systematicky postupovat ve výzkumu a rozvíjet zvolené téma. U nás sem asi patří Madlafousek při výzkumu instinktivního chování ("od Lorenze k evoluční psychologii a důsledkům provýchovu"), Brichcín při výzkumu vůle či Matějček při sledování dětí žijících v sociálně rizikových podmínkách.3. Ve většině odborných studií se používají krátkodobé postupy s jedinou metodikou. Svět se však rychle mění, vývoj jedince je v mnohém kontinuitní, v mnohém diskontinuitní, objevují se body obratu, důležité životníudálosti, pozvolné změny jak v okolí, tak při zrání jedince, působí proměnlivé sociální, ekonomické, ekologické i organizační okolnosti a životní trajektorie mají velmi různý průběh. K tomu ještě přistupují různé kultury aetnika, která se setkávají. Neobejdeme se proto bez dlouhodobých a srovnávacích studií. Časem zjistíme, kolik zjednodušených či přímo chybných závěrů se traduje bez pochopení pro vývojové změny.4. Vybíral naznačuje potřebu vrátit se k debatám o výuce psychologie na vysokých školách. Má studijní anamnéza: Před více než 50 léty jsem 6 semestrů navštěvoval přednášky profesora Stavěla z obecné psychologie. Po krátkémúvodu pan profesor přednášel po celou dobu vnímání. Vykládal desítky pokusů i protipokusů, teorií i jejich kritického hodnocení. Příliš nás to nebavilo, jiná témata byla přece lákavější. Pan profesor se na naše přání jenironicky usmíval a říkal:"to si můžete nastudovat z učebnic"- a pokračoval ve výkladu florového kontrastu... Pak jsme se chystali na zkoušku, četli v učebnicích kapitolu o vnímání a pochopili, že výklad v nich jezjednodušený, mnohdy chybný a chceme-li opravdu studovat, musíme jít do pramenů. Jistě - za doby profesora Stavěla to bylo snazší. Literatury bylo mnohem méně, většinou v němčině, prameny až do konce války dostupné. Jakpostupovat dnes mezi Scyllou konzervativních učebnic a Charybdou rozsáhlých nepřehledných a často nedostupných pramenů? Snad vycházet z textů učebnic, v přednáškách některé partie podrobně a kriticky rozebrat, využívatspecializovanou četbu, přizvat odborníky, zadávat aktuální seminární práce - a každý rok přednášky upravovat. Umíme to?5. Snad nejdůležitější moment však je odpovědnost psychologa za vlastní činnost - tedy otázky profesní etiky. K tomuto tématu je třeba se vracet, vykládat je studentům i sami sobě. O tom snad někdy jindy.