Online archiv

Kdyby otázka zněla, co čtu nejčastěji, musela bych říci, že referáty studentů, diplomové, rigorózní a disertační práce. Čtu o sobotách a nedělích, o svátcích a kdykoli ve volném čase. Mnohé z těchto prací mi dělají radost.Výzkum různých typů rodin, na který se zaměřují moji diplomanti, přináší zajímavé výsledky. Během posledních let vznikly dobré práce s těžištěm v kvalitativním přístupu - o rodinách s dětmi s epilepsií, o rodinách autistickýcha onkologicky nemocných dětí, o neplodných párech, o pěstounských rodinách, o resilienci ve vztahu k rodině, o rodinách mladých homosexuálů.Z odborné literatury se snažím shánět hlavně zahraniční literaturu z psychologie rodiny. Zaujala mě dvousvazková publikace Voices in Family Psychology, jejíž editorkou je Florence Kaslow. Do dubna roku 2002 bylaprezidentkou IAFP - the International Academy of Family Psychology. Podařilo se jí shromáždit profesní i osobní příběhy, zkušenosti a vize význačných představitelů oboru (Luciano L´Abate, William Nichols, Alan Gurman, DaleJohnson, David Olson aj.).Mám ráda výtvarné umění a zajímají mě životopisy slavných malířů. A tak se vracím k dílům Henriho Perruchota Cézannův život, Gauginův život, Život Toulouse-Lautreca nebo Život Edouarda Maneta. Historii a umění považuji zapokladnici psychologických postřehů a inspirací. Dobře napsané historické romány nás obohacují o příchuť doby, kterou bychom jinak neměli šanci poznat. Líbí se mi například knihy Jarmily Loukotkové barvitě líčící antickou dobu,jako Není římského lidu, Doma lidé umírají aj. Také básník středověké Francie, François Villon, jehož básnické dílo J. Loukotková přeložila, stojí za pozornost. Myslím, že je blízký mladým lidem, protože pronikavě odhalujemnohé stránky života - dychtivé, něžné, bolestné, nuzné i vzdorné. V poličkách s poezií však u mě převažuje Oldřich Mikulášek, jeho sbírky lyrické a milostné poezie. Je svěží, zpěvná, plná smyslových vjemů a emocí, oproštěná odintelektuálního redukcionismu.Když chci relaxovat a příjemně se naladit, sáhnu po odpočinkovém čtení. Je to třeba Jak se dělá chalupa od Františka Nepila nebo půvabná knížka Kočky mluví ze spaní od autorů a ilustrátorů Baliharové a Přibíka. Nutnododat, že jedna skutečná černá kočka je členem naší rodiny (jak říkají děti, je v pěstounské péči).Nejvíc vnitřní radosti a pohody ovšem načerpám z hudby. Hlavně z moravského, slovenského či romského folklóru - kdykoli je to možné, chodíme na cimbálovou muziku. Oprostím se od balastu zatěžujících momentů a mnohdyzbytečných starostí. Tato hudba je očistná, zvlášť je-li podána ve své syrovosti, nestylizovaná. Je prostá, a přitom velmi hluboká, s texty o základních věcech člověka. V souvislosti s folklorem doporučuji pěknou novouencyklopedii z Albatrosu České zvyky a obyčeje od Aleny Vondruškové. Ovšem také starý jazz a swing fantasticky povzbuzuje a harmonizuje... Je to můj lék na hektické tempo života.Autorka je psycholožka, vyučuje na FF UP, dlouhodobě se zabývá problematikou náhradní rodinné péče.

Když byla nedávno publikována čísla o počtu dětí do 3 let v ústavech ve vybraných evropských zemích, mohla veřejnost podlehnout dojmu, že děti jsou v Česku v ústavech"drženy". Pro srovnání - Slovinsko a Island nemajížádné dítě v ústavu na 10 tisíc dětí v populaci, Velká Británie 1 dítě, Norsko 2 a Rakousko 3 děti. A na konci tabulky čteme: Česká republika - 60 dětí.Nejvíce jsou slyšet kritické hlasy týkající se ochrany práv dětí u nás. Angažuje se hlavně Výbor pro práva dítěte při OSN a IFCO (Mezinárodní organizace pěstounské péče). Jistě je mnohá kritika oprávněná a je co zlepšovat,ale je třeba také respektovat specifické národní podmínky a znát názory našich odborníků, ne jen doporučovat"zvnějšku". Krom toho se obecně platné a pravdivé zásady z Úmluvy o právech dítěte o tom, že dítě mávyrůstat v rodině, někdy citují vytrženě z kontextu a zavádějícím způsobem. Zdůrazňovat jen"zakódované"vztahy dítěte k vlastní biologické rodině a nehovořit o její funkčnosti totiž nelze.Celkový počet dětí v ústavní péči se podle mých informací od začátku 90. let nemění a zůstává stejný. Podle ministerstva práce a sociálních věcí je v ústavní péči 20 tisíc dětí, z toho přes 10 tisíc je umístěno v ústavechsociální péče, 7,5 tisíce dětí ve školských zařízeních, jako jsou dětské domovy, dětské výchovné a diagnostické ústavy a téměř 2,5 tisíce dětí je ve zdravotnických zařízeních - kojeneckých ústavech a dětských domovech pro dětido 3 let.Důvody umístění nejmenších dětí do kojeneckých ústavů jsou uváděny různými zdroji poněkud odlišně. Průměrně jde o tato čísla: z důvodů zdravotních asi 30 % dětí, z důvodů sociálních asi 45 % a z důvodů zdravotně-sociálníchasi 25% dětí. Péči o těžce zdravotně postižené děti nemůžeme přesunout jednoduše do Klokánků a podobných zařízení. Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí dokonce názory pediatrů zohlednila natolik, že dítě do 1 roku věkunebude moci být umístěno do azylového zařízení vyjma případů, kdy tam jsou už jeho sourozenci. Ze zcela jiných krajních pozic k ústavní péči přistupuje Chris Gardiner, prezident IFCO:"Mezinárodní organizace pěstounsképéče vybízí Výbor pro práva dítěte, aby vyvíjel silný tlak na vlády, aby postupně vyřadily z provozu ústavy pro kojence a malé děti..."(Gardiner, 2004, 19). Hovoří o škodlivém účinku institucionalizace na malé děti, tenje ovšem právě českým odborníkům dobře znám. Je třeba jasně říci, že v našich ústavech nikdo děti nedrží. Vykazovaný celkový počet dětí v kojeneckých ústavech představují děti, které těmito ústavy projdou během jednoho roku,např. v roce 2003 to bylo 1905 dětí. A kam děti ze zdravotnických zařízení odcházejí? Téměř polovina se vrací do původní biologické rodiny. Tady musíme dát pomyslný vykřičník, protože nevyhovující nebo dokonce ohrožujícíprostředí rodiny se ne vždy podstatně změní, i když pracovníci zařízení se o to snaží. Další děti se daří umístit do náhradních rodin - asi 28 % dětí do osvojení, necelých 8 % do pěstounské péče. Pouze kolem 10 % dětí přecházído dětských domovů. Do školských zařízení tedy děti většinou přicházejí až v pozdějším věku, protože jejich rodina v péči o ně vážně selhala. V dětských domovech zůstávají déle děti starší 13 let a děti romské. Děti těžcepostižené, o které rodiče nejeví zájem nebo o ně mohou pečovat jen o víkendech, svátcích a prázdninách, přecházejí po třetím roce do ústavů sociální péče.Heslo"všechny děti do rodin"a myšlenka dostupnosti NRP pro všechny děti bez rozdílu, které razí některé z nestátních institucí v rámci propagace nových modelů pěstounské péče, jsou ušlechtilé, ale zatím u nástěžko realizovatelné. Když je mezi dětmi čekajícími déle než 3 měsíce na náhradní rodinu 66 % dětí romských a jen 8 % žadatelů o osvojení a 15 % žadatelů o pěstounskou péči by si vzalo etnicky odlišné dítě, pak je zřejmé, že jenutná proměna postojů celé společnosti k této problematice.Jaké možnosti tedy jsou, aby v ústavech nebyly děti zbytečně? V prvé řadě je potřeba zdokonalit legislativu a posílit prevenci - předcházet selhání rodičů. Je nezbytné organizačně, finančně a odborně zajistit jak programyprevence, tak sanace ohrožených rodin. Znamená to také zkvalitnit terénní sociální práci. Není totiž pochyb o tom, že nejlepším prostředím pro vývoj dítěte je funkční rodina. Nemá ale smysl vracet děti z ústavních zařízení donefunkčních a nespolupracujících rodin. V budoucnu by alternativou ústavů mohly být nové formy přechodné či podpůrné rodinné péče. Pro mladší děti, které se na náhradní rodiče silně citově fixují, vidím jako vhodnější variantuosvědčenou dlouhodobou pěstounskou péči.