Online archiv

Tajemný domov bájných Kentaurů

„Chvalte, chvalte!“ doporučují pedagogicko-psychologické příručky jako jednoznačný a všezachraňující způsob, jak vychovat zdravě sebevědomé dítě. Metodu chválení označují za základní stavební kámen úspěšného výchovného prostředku. Obecně tomu samozřejmě tak je. Jak si ovšem vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí a sebedůvěry? O faktu, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, ale i malé úspěchy, není snad ani potřeba diskutovat. V klinické praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaná přímá úměra, tedy „dostatek pochvaly úměrně odpovídá zdravě sebevědomé osobnosti dítěte“, se nedostaví. Jak tedy vlastně děti chválit? Děláme my rodiče někde chybu? Čeho se můžeme vyvarovat?

Míváme falešný pocit, že dítě a smrt jsou témata, která se nehodí spojovat. Co když se ale dítě ocitne v roli pozůstalého, v roli sirotka? Umíme mu opravdu porozumět? Umíme mu pomoci?

Co se děje v rodinném systému, když jeden jeho článek vážně onemocní? Co onkologičtí pacienti potřebují a co nechtějí? To jsou otázky, na které se pokouším odpovědět.