Online archiv

Autor: Radkin Honzák

Šmejdi a obchod se zdravím

Radkin Honzák, 7-8/2018
Psychosomatika se v poslední době díky dokumentu České televize s názvem Infiltrace: Obchod se zdravím dostala i do povědomí širší veřejnosti. Děsivé praktiky jedné takzvané kliniky vyděsily mnoho televizních diváků a pošramotily reputaci této tradiční disciplíny. Jak se to však s tímto komplexním pohledem na tělo a mysl má doopravdy? Představí ho jeden z jeho nejvýznamnějších zástupců, doktor Radkin Honzák.

Jak duše v břiše zajišťuje spánek

Radkin Honzák, 3/2017

Věř mi, jsem doktor Překvapení z jednoho experimentu

Radkin Honzák, 12/2015
To není reklama na moji osobu, ale upozornění na zajímavý pořad BBC Trust Me I‘m A Doctor, který přináší návod, jak si zlepšit paměť. Vyprávějí v něm, co dělat ve středním věku, kdy každý z nás pocítí, že mu už paměť neslouží tak dobře, jako ve dvaceti.

Strach ze svobody

Radkin Honzák, 2/2015
Před čtyřiasedmdesáti lety vyšla poprvé publikace, v níž chtěl Erich Fromm vysvětlit demokratickému světu, jak je možné, že německá veřejnost, až na čestné výjimky, uvěřila Hitlerovi a stala se jeho nekritickou a oddanou služkou. V mnoha souvislostech je aktuální i dnes.

Nadávky za volantem

Radkin Honzák, 5/2014
Doufal jsem, že při svém výzkumu nadávek za volantem objevím alespoň několik perel ekvivalentních k výtvoru mého otce „Vy krávo jeden jeruzalémská!“, kterým častoval spoluúčastníky silničního provozu. Nemohu říci, že jsem byl zcela zklamán, musím však konstatovat, že tvůrčí potenciál autorů dodaných výroků je v tomto ohledu chudý. Sebrané projevy lze rozdělit na citoslovce, oslovení účastníků silničního provozu, případně dalších osob a institucí podílejících se na silniční dopravě (správa silnic a dálnic, policie, ministerstvo dopravy) a nakonec hodnotící komentáře, rady a doporučení udílená výše zmíněným (eventuálně spolujezdcům). Na prvních dvou místech citoslovných a cituplných výkřiků se bezkonkurenčně nachází lidové (vulgární) označení prostitutky (eventuálně též pomazané výkaly) a neadresné odeslání směrem k análnímu svěrači. Až daleko za nimi se objevuje (marné) volání nejvyšší bytosti. V osloveních vedou vulgárně pojmenované pohlavní orgány, přičemž ženským pohlavím jsou označováni i muži, což by mohlo úroveň nadávky povyšovat. Další jsou domácí zvířata, zejména skot, ale ani drůbež není opomíjena. V množině hodnotících výroků je provinivší se subjekt adresně posílán především do anální a vaginální oblasti, navíc často současně s informací, jak by s ním autor naložil, kdyby měl příležitost. Nechybí trefné charakteristiky provinilců s důrazem na negativní stránky jejich povahy, inteligence a řidičského umu. Někdy nelze výzvě vyhovět, protože představuje klasickou dvojnou vazbu: „koukni, nečum!“ Můj původní úmysl roztřídit získané výroky do jednotlivých kategorií zcela zvrátil velkolepý dojem vyvolaný jejich nahloučením do jedné surrealistické básně. Bretonova defi nice „nečekané a půvabné setkání růže, deštníku a šicího stroje na pitevním stole“ zde dostává další rozměr, a proto přetiskuji vše en bloc. Ku*va! Hovado až za roh!! Mami, to bylo taky hovado? To je jantar! Když se rozdávalo sebevědomí, tak tenhle blb šel čtyřikrát a teď neví, co s tím. Ty debile! Kreténe! Kriple! Kam čumíš? Jeď do pr*ele, nebo tě postrčím! Zase ženská! Mamlas! Železnou tyčí bych mu přední sklo rozmlátil. Tak to je neuvěřitelné! Jakej je tam panáček, ty pi*o?! Kup si raději koně! Ježíši! Co jedeš jak s hnojem? Co sedáš do auta, když neumíš řídit… ty frajere, případně ty osle (podle toho, jestli vypadá a zachází s autem jako frajer libový nafoukaný, nebo nějaký zamrzlý či pedantský typ) Ty seš ale českej Honza, viď?! Hlavně že sis pomoh’. Netelefonuj a řiď. No jen si jeď, když se chceš zabít. Až tě doženu, ty kriple, bude po tobě! Za chvíli budeš mrtvej, ty srágoro! Tomu blbečkovi z tý škodovky snad přeskočilo! Svatá panno posrpenská, koho to za ten volant proboha posadili? Hovno Fittipaldi, jen kretén navoněnej! Vrať papíry, ty mátoho! To je kokos! Proč jezdí na kruháč, když se mu z toho motá palice?! Nelakuj si nehty a jeď, nádhero! Ááá… dědovi se svezl klobouček do očí! Nelep se mi na pr*el! To je normálně harassment! Kup si brejle, strejdo. Tady nejsi v Praze, chlape! Ty vypatlaný divadlo, táhni na krajnici! Bodaj by sa ti ko*ot na opačnú stranu postavil!

Poruchy chování á la Jekkyl a Hyde

Radkin Honzák, 1/2014
Věřili byste, že vlídný dědeček se může v noci změnit v agresivní monstrum? Příčinou je porucha chování v REM spánku, tzv. REM Behavior Disorder (RBD).

Postřehy z letošní povodně

Radkin Honzák, 7-8/2013
Jeden z nejznámějších gejzírů na světě prskající v Yellowstonském parku každých devadesát minut nese hrdé jméno Old Faithful -tedy Starý věrný. Říká se o něm, že patří k nejpředpověditelnějším geofyzikálním úkazům na Zemi. Stoletá voda (one-hundred-year fl ood), která má proti tomu 1% pravděpodobnost, že se v daném roce objeví, jak se zdá, si na statistiku, tím méně na předpověditelnost, pravidelnost a dochvilnost nepotrpí. Přišla po pouhých jedenácti letech.

Nebezpečný soused: Všechna rizika nikdy neodhalíte předem

Radkin Honzák, 4/2013
Mnohokrát prý vyhrožoval sousedům, naposledy tím, že má-li se vystěhovat on sám, půjdou všichni. Pak vyhodil třípatrový panelák do povětří. Spolu s ním zemřelo dalších pět nevinných lidí včetně dětí. Můžeme vůbec poznat, jestli nerudný soused jen blufuje, nebo se skutečně stane vrahem? A jaká osobnost se jím může stát?

Smích léčí

Radkin Honzák, 6/2012
Deset minut hurónského smíchu potlačí bolest na dvě hodiny.

Výzkum spánkové deprivace

Radkin Honzák, 5/2012
Proč:

Zapomněl jsem na to jako na smrt aneb Popření

Radkin Honzák, 12/2011
Paní doktorka - říkejme jí třeba Zuzana - měla za sebou velmi úspěšné studium na matematicko-fyzikální fakultě a slušnou vědeckou kariéru v jednom výzkumném ústavu, když jí v jejích čtyřiceti letech začaly selhávat ledviny. V léčení a dodržování režimu byla stejně vzorná jako v práci, což se jí dařilo, protože svůj život měla naplněný prakticky jen těmito dvěma tématy, takže velmi dlouho udržovala své ledviny v jakés takés funkci. Už tehdy ale bylo možné přesně stanovit termín, kdy se funkce ledvin zhorší natolik, že bude nutné zahájit náhradní orgánovou léčbu, tedy dialýzu. Výpočet tohoto termínu je dost jednoduchý a také dost přesný. Paní doktorce Zuzaně do osudového dne zbývalo něco kolem půl roku. S jejím ošetřujícím lékařem i vedoucím lékařem oddělení jsme se shodli na tom, že pro paní doktorku bude nejvýhodnější, zůstane-li nadále v zaměstnání, které ji baví a které je vlastně jedinou náplní jejího života. Mluvili jsme všichni tři s paní doktorkou na toto téma opakovaně, já nejméně třikrát. (Věděli jsme, že okolnosti léčby nebyly před více než dvaceti lety, kdy se příběh odehrál, mezi lidmi dostatečně známé a jenom jméno přístroje vyvolávalo představy plné hororu a hrůzy. Druhým důvodem bylo, že pacienti trávili na středisku značně dlouhý čas - dialýza trvala až osm hodin.) Měsíce ubíhaly a paní doktorku Zuzanu si zavolali na chirurgii, aby přizpůsobili cévní přístup nutný pro opakované připojování k umělé ledvině. Odtud za mnou přišla zcela zdrcená a plakala, že jí nikdo nikdy neřekl, že bude muset jít na dialýzu. Zuzana nelhala! Ona skutečně všechny nepříznivé a nežádoucí informace zatlačila hluboko do nevědomí, protože u ní zafungoval obranný mechanismus proti úzkosti, označovaný jako popření. To je v psychologii defi nováno jako nevědomý posun reality do podoby, která by člověku vyhovovala. Před více než stoletím popsal tento fenomén již Freud a setkáváme se s ním častěji, než by se zdálo. Na co nejvíce zapomínáme? Na věci, do nichž se nám nechce, které se nám nehodí. Většinou však není ztráta kontaktu se skutečností tak rozsáhlá, okolnosti jen vytěsníme a snadno si na ně vzpomeneme, když začneme trochu pátrat. Popření je mnohem hlubší, protože úzkost, kterou realita vyvolává, je nesnesitelná. Elizabeth Kübler Rossová, která v šedesátých letech minulého století začala - po dlouhém období „zbožných lží“ - pravdivě informovat pacienty o jejich zdravotním stavu, zjistila, že šest týdnů po sdělení velmi nepříznivé zprávy více než polovina pacientů prohlásila, že je nikdo se špatnou prognózou neseznámil. Strach ze smrti zcela potlačil možnost přijetí jakýchkoliv úvah o ní. Popření funguje skutečně dokonale, takže ani na detektoru lži se neprokáže opak toho, co popírající jedinec prohlašuje. Když se začaly provádět katetrizace srdce, sledovali jsme psychiku pacientů před tímto náročným a do té doby neprováděným výkonem. Na klinice jsme vyšetřili víc než dvacet nemocných; žádný z nich nepřiznal strach nebo úzkost, navzájem se povzbuzovali a hecovali. Měl jsem tehdy primitivní „lžidetektor“ registrující jen tepovou frekvenci a kožní odpor. Ten výrazně klesá při úzkosti, napětí a stresu, protože člověk se v takových situacích mírně opotí. Kontrolní otázka, za co jste se v životě nejvíce styděl, vyvolala pokles křivky téměř mimo záznam. Okolnosti spojené s katetrizací s ní naprosto nehnuly. Jediným důkazem hluboko ukryté úzkosti byla totální inverze denního rytmu vylučování stresových hormonů. Nejkurióznější případ popření jsem poznal u pacienta, který byl odvezen na břišní operaci. Během ní došlo k zástavě srdce a při pokusech o její řešení zavedením kontrapulzačního balonku ze stehenní tepny se tato ucpala a dolní končetina bya poškozena natolik, že byla nutná její amputace. Po probuzení pacient tuto skutečnost několik dní popíral a na neexistující končetinu se snažil postavit, přičemž opakovaně padal. Popření je obranou proti masivní úzkosti a při jeho neuváženém a nešetrném prorážení se úzkost může projevit až jako nezvládnutelná panika.

Fuj, vyplivni tu hlínu aneb Geofagie

Radkin Honzák, 11/2011
Pojídat lze kdeco. Člověk paleolitický, jehož geny nosíme, neměl tušení o lahůdkách, které jednou připraví proslulý kuchař Jean Anthelme Brillat-Savarin. Živil se – alespoň tak to naznačují archeologické nálezy – převážně listím, bobulemi a žouželí, tedy tím, co posbíral na zemi. Sem tam něco ulovil, nepohrdl ale ani mršinami, zvířata pojídal zřejmě i s kostmi, protože netrpěl osteoporózou. Neolit přinesl dostatek jídla pro mnohem více lidí, na druhé straně lepek v obilninách zase jejich počet zredukoval, protože ti citlivější lepkovou intoleranci nepřežili. V letech 1771–1772, za panování Marie Terezie, vypukl po kritické neúrodě hladomor v Čechách. Zemřela desetina obyvatel Čech (asi 250 000 lidí). V jihočeských kronikách je zaznamenáno, že poddaní tehdy ohryzali kůru dubů na hrázích rybníků. Bible popisuje hladomor ve druhé Knize královské (6;25), podle níž „čtvrtka dížky holubího trusu stála pět šekelů“. Za opačný extrém, rozhodně nezrozený z hladomoru, můžeme dnes považovat snobskou hostinu pozůstávající z opečených brouků; nicméně někteří biologové prohlašují, že to je jedna z hlavních potravin budoucnosti. Ale není to vždy jen hlad, který nutí lidi pojídat věci považované za nepoživatelné. Někdy to může být nedostatek nějaké látky v těle, který lidé takto řeší. Bylo to za války, a přesto ta zpráva přebila hlášení z fronty: Pepíček vyhryzal v omítce za postýlkou velkou díru. Pepíčkovi hrozil výprask, ale zachránil ho pan doktor, který vysvětlil rozčílenému tatínkovi. že se jedná o instinktivní (to bylo pro Pepíčkova tatínka vznešené slovo na úrovni kouzelnického jazyka) doplňování chybějícího vápníku a že Pepíček dostane Vitacalcin a rybí tuk a přestane pojídat zeď. Ten rybí tuk, jak jsme všichni věděli, byl snad horší než výprask. Tak jsem se poprvé setkal s fenoménem zvaným pica (čti pika, dříve překládaným do češtiny krásným názvem „zálusk“). Nejčastěji pojídanými „pochutinami“ jsou neupravované součásti zemské kůry, hlína a kaolin. Tato libůstka dostala i vlastní specifi cký název: geofagie. Je nutno dodat, že v těchto chutích si s námi notují také další živočichové, takže nejčastější hypotézou je, že organismus touto cestou buď získává látky, kterých se mu v normální stravě nedostává, nebo že pojídáním zeminy provádí živočich detoxikaci některých složek obsažených ve standardní potravě. Teprve na posledním místě se ocitá úvaha, že tímto způsobem je zaháněn hlad. První hypotéze by odpovídalo rituální pojídání hliněných koláčků příslušníky přírodních společenství nezasažených civilizací, nejčastěji po určitém ročním období, kdy lze předpokládat vyrovnávání nedostatečného příjmu některé z nezbytných součástí výživy (nejčastěji železa). Také podobné chutě těhotných žen mluví ve prospěch této myšlenky. Nakonec i pacienti v dialyzační léčbě projevují nejčastěji podivné chutě v případech, kdy jim nějaký prvek chybí. Pacienti, které jsem za svého působení v dialyzačním programu poznal, měli chutě nejen na zeminu, ale také na křídu, nejčastěji ovšem na kousky ledu (pagofagie), které jim zaháněly žízeň; zajímavé na tom bylo, že ledu nejvíce holdovali nemocní s nedostatkem železa. Na internetových stránkách pacientů nazvaných, „I hate dialysis“, lze najít pestrý seznam zvrácených chutí. Až mezi nimi objevíte „Georgia dirt“ pak vězte, že to není špína z Gruzie, ale kaolin. Detoxikační – „sebeočistná“ – hypotéza geofagie má svou podporu ve srovnávacích studiích člověka s ostatními živočichy; hlína a další substance působí snad obdobně jako živočišné uhlí a zachycují na svůj povrch látky, které by mohly organismus poškodit. Současně je však značné riziko příjmu těžkých kovů (olovo, rtuť), jak ukazují vzorky pojídané půdy. Nedávno se objevil na internetu titulek: Těhotná Britka denně konzumuje leštidlo na nábytek. V jejím případě to přestavuje skutečně velmi vážnou hrozbu pro její sedmiměsíční plod. Její choutky se tak řadí mezi stovky dalších otázek, na které věda zatím nenašla odpověď.