Rozvodové jedy
Ivo Plaňava, 6/2004Richard A. WarshakPraha, Triton 2003. 389 s.V češtině vyšla již druhá knížka významného amerického psychologa - erudovaného praktika a fundovaného teoretika z texaského Dallasu. Její vydání považují i za mimořádně hodnotné, užitečné i potřebné počínání!"Jedy"vtitulu nepovažuji za úlitbu komerci, nebo dokonce bulváru, nýbrž za případnou, nepřehánějící metaforu. Hlavní výchozí myšlenka publikace zní: Jeden z rozvedených či rozvádějících se rodičů (dříve to byly hlavně ženy-matky, dnesuž to platí i pro otce) nezvládá rozpad manželství do té míry, že systematicky, více či méně rafinovaně vkládá do dětské duše očerňující či přímo otravující"kapky jedu"s cílem vypěstovat hluboké, trvalé a jakýkolikontakt odmítající nepřátelství dítěte vůči druhému rodiči; a případně též prarodičům nebo i dalším příbuzným z jeho či její strany. Je-li toto úsilí úspěšné, a bohužel často bývá, nabízí se označení SZR = syndrom zavrženéhorodiče. Zahrnuje: rodiče zavrhujícího nebo programujícího, rodiče zavrhovaného či zavrženého a dítě, u kterého se syndrom projevuje - odcizené dítě, dítě zavrhující jednoho z rodičů, případně dítě postižené SZR. V devítikapitolách autor zevrubně rozebírá a na četných příkladech dokresluje procesy při manipulování s dítětem, popisuje jejich podoby i motivace v jednotlivých rozvodových etapách, přičemž pečlivě odlišuje oprávněné výtky odpomlouvání, napadání či popouzení - a to vše od systematického programování pomocí"rozvodových jedů", pro což se též hodí označení"vymývání mozků". V centru pomáhajícího zájmu R. A. Warshaka jsou děti,jimž rozvodové jedy vymývají nedozrálé, někdy až příliš snadno ovlivnitelné mozky. Hned na druhém místě, někdy i společně se zaměřením na děti, se autor obrací k zavrhovaným rodičům. Nabízí jim řadu cenných a užitečných rad: Coa jak v té či oné situaci dělat - a čeho se vyvarovat. Jak aktivně a efektivně jednat proti rozvoji syndromu zavrženého rodiče; kdy a jak už to vzdát, a to bez ztráty naděje do budoucnosti. A též: Jakého odborníka z právnické,psychologické či psychoterapeutické branže přizvat na pomoc - a komu se obloukem vyhnout, byť se může zdobit všelijakými tituly. Recenzovaná knížka aspiruje na široký okruh čtenářů: advokáti, rozvodoví soudci, psychologové,manželští a rodinní poradci, psychoterapeuti, pedagogové, psychiatři, sociální pracovnice - v neposlední řadě se autor přímo obrací na rodiče. Je možné nějak vyladit styl a zaujmout tak různorodé publikum? Jsem přesvědčený, žeautorovi se to povedlo. Recenzovaná knížka představuje čtivou symbiózu odborných a vědeckých poznatků i pochybností, zkušeností z praxe odborné - i osobně žité. A tudíž by ji měli prostudovat všichni ti, kdož se jakkoli -profesně i životně - přímo či nepřímo setkávají či setkali s rodinnými rozvraty a rozpady. A jak už to tak bývá i s jinými knihami odborného okruhu: hlavní aktéři, programující své děti pomocí rozvodových jedů patrně ani tuhleknížku nepročtou. Nebo snad přece?
