Online archiv

Snad každé dítě někdy vysloví přání mít doma zvířátko. Reakce rodičů se pohybují na široké škále od nadšeného souhlasu po striktní odmítnutí. V repertoáru některých rodin najdeme i podmínečnou variantu z našeho titulku, případně požadavek, jak má vypadat příští vysvědčení, aby si potomek zvířecího mazlíčka zasloužil. Co můžeme od dítěte reálně očekávat a co mu vztah ke zvířeti přináší? P táme-li se dětí, jaké by chtěly zvířátko, nejčastější odpověď zní pes, pak následuje kočka. V seznamu

Pořád sebou v lavici šije, houpe se na židli, kroutí se při psaní. Anebo sedí vcelku klidně. Ale v každém případě se zdá, že učivo jde jedním uchem tam (kdoví jestli) a druhým ven. Pořád něco zapomíná. A pak najednou tu písemku dá docela slušně. Nebo dokonce výborně. Dostává už konečně rozum? Ach jo, zase nic…

Nejčastější změny v bytě probíhají v dětských pokojích. K důležitým milníkům v jejich proměnách patří počátky školní docházky. Je to možná i poslední šance, jak do těchto prostor vnést bez lítého boje i náš estetický cit a představy o zdravém bydlení a životním stylu.

Na prvním stupni základní školy jsem si občas od spolužáků vyslechla, že jsem „tlustoprd“. Dnes by tak dívku stejné postavy nikdo neoznačil. Ne proto, že tlustoprd je termín politicky nekorektní, ale proto, že by nikomu nepřipadala tlustá.

V červnu se třídy začínají pomalu vylidňovat. Žáci odjíždějí s rodiči na cenově výhodné předsezonní dovolené. Kantor musí vydržet až na konečnou. Vždyť má celé prázdniny, pak si odpočine habaděj, říkají si mnozí závistivě.

„V hodinách stále vyrušuje, žádám nápravu.“ Rodič dočte poznámku v žákovské knížce, vezme propisku a odpoví učiteli: „Nedojídá večeři a zapomíná vynést smetí, žádám nápravu.“ Klasický předinternetový rodičovský vtip naznačuje, že nedostatky v komunikaci školy s rodinou nejsou ničím novým. Problém však bývá na obou stranách.

Více než 90 % dětí se rodí se zdravýma nohama. Přesto přibývá těch, u nichž už při nástupu do školy lékaři diagnostikují ortopedické vady. K nejčastějším patří ploché nohy. Některé děti s plochýma nohama si po delší chůzi stěžují na bolest. Měli bychom jim poskytnout nějaké úlevy v hodinách tělocviku nebo na škole v přírodě?

Tajit skutečnost, nebo mluvit na rovinu? Když někdo v nejbližší rodině onemocní rakovinou, dospělí mnohdy chtějí dítě před touto informací „chránit“. Často však mají obavy, jestli by sami byli schopni dětskou reakci zvládnout. Jenže od chvíle, kdy padne verdikt o diagnóze, už nic není jako dřív, a děti to poznají i beze slov.

O tom, že žák trpí cukrovkou, by měli vědět všichni učitelé, kteří ho učí. V žádném případě by mezi nimi neměl chybět tělocvikář. Pokud víme, jaký režim potřebuje diabetické dítě dodržovat a jak se zachovat při hypoglykemii, můžeme mu pomoci účastnit se maxima aktivit, které jsou vhodné pro jeho zdravé spolužáky.

Jsou sobečtí, neberou ohledy na druhé, neradi se přizpůsobují, neumějí spolupracovat a nechtějí se o nic dělit. Kdo že jsou ti asociální potížisté? No přece jedináčci! Kolik je na těchto tradovaných stereotypních tvrzeních o dětech bez sourozenců pravdy?

TOLERANCE K ALKOHOLU JE V ČESKÝCH RODINÁCH ALARMUJÍCÍ.