Online archiv

O prázdninách je všechno jinak. Děti, které jindy tráví většinu dne pod bedlivým dozorem maminek, učitelek ve školce či bezpečně „uklizené“ ve školních lavicích, mají najednou mnohem více volnosti. Jezdí na kole, šplhají po stromech, řádí na koupališti, rozdělávají ohýnky.

Bouřlivý zájem, který web Módní peklo od začátku vyvolává, svědčí o tom, že to s naší lhostejností vůči módě není zas tak zlé. Někteří kritici tvrdí, že se sem lidé chodí hlavně s gustem vysmát nebohým „obětem“ (ani rozostřený obličej nezaručuje, že dotyčného nikdo nepozná) a ujistit se, že oni jsou na tom přece jen lépe. Přesto není sporu o tom, že blogerka Ada dělá něco velmi užitečného – vede čtenáře k tomu, aby o oblečení přemýšleli. Kromě drsných komentářů nabízí i konkrétní rady, návody a inspiraci.

Do divadla v teniskách a sportovním tričku. Ke zkoušce v kalhotách s rozkrokem u kolen. Na ples v tílku a elastické minisukni. To všechno je dnes nejen možné, ale dokonce běžné. Společenské normy jsou natolik rozvolněné, až se může zdát, že už vlastně ani neexistují.

Upevnit kondici dětí pohybem na čistém vzduchu, otužit je, posílit jejich vytrvalost a dopřát jim nové smyslové podněty – to je cílem výjezdních pobytů předškolních dětí. Samozřejmě je možné, že na škole v přírodě dojde k drobnému úrazu či infekci nebo se dostaví „stýskací chvilka“. S těmito problémy si ale učitelky dokážou poradit a výhody tak jasně převažují nad riziky.

Alergie se pomalu stává běžnou součástí našeho života – a hlavně života našich dětí. Podle posledního průzkumu Státního zdravotního průzkumu trpí nějakou formou alergie téměř 30 % dětí mezi pěti a 17 lety. Co dnes o alergiích víme a jaké možnosti pomoci se nabízejí?

Poslední roky naznačují, že zdánlivě nemoderní komodita, jakou je panenství, znovu ve společnosti nabývá na ceně - byť mnohdy ve značně pozměněné podobě. Světovým tiskem prolétly případy dívek, které zpeněžily své „poprvé“ za velmi kulaté sumičky, ruce si mnou plastičtí chirurgové, neboť rekonstrukce panenské blány, hymenoplastika, je stále žádanějším výkonem.

Jak podpořit a zlepšit imunitu dětí? To je otázka, která právě teď, v zimě, nabývá na naléhavosti. Podle odborníků na to žádný ze „zázračných“ přípravků nestačí. Nejjistější cesta vede přes celkovou změnu životního stylu.

Rozhovor s autorem známé Přemyslovské epopeje „Mnoho lidí je frustrováno tím, že nemohou dosáhnout toho, po čem touží. Je to daň za ideál rovnosti. Ve středověku ale byly touhy lidí skromné,“ míní Vlastimil Vondruška, historik a jeden z nejprodávanějších současných českých spisovatelů.

Archivy na vás počkají. Nejdřív ze všeho získejte informace od těch, kdo ještě žijí! Radí odborníci. Nejde pouze o záchranu rodných, oddacích a úmrtních listů. Staří lidé si pamatují i věci, které v oficiálních dokumentech nenajdete, přitom jsou ale nezbytné pro pochopení dobových poměrů. Už o dvě generace nazpátek narazíte na vzrušující příběhy, které barvitě ilustrují suché údaje z dějepisných učebnic. „Moji pratetu jsem celý život znal jako aktivní členku českobratrské církve,“ vypráví amatérský genealog Pavel Neumann, původem z pohraničí. „Teprve když v dvaadevadesáti letech zemřela, našel jsem v pozůstalosti doklady o tom, že po válce byla komunistkou a ještě dřív členkou Hitlerjugend. Rád bych věděl, jak to s ní vlastně bylo, ale už se nemám koho zeptat.“ Nikdy předtím, než se začal zabývat rodokmenem, si Pavel Neumann neuvědomil, jak tvrdý byl život obyčejných lidí před pouhými sto lety. „Všechna ta úmrtí na ,psotníček, a nemanželští ,pancharti‘“ kroutí hlavou. „U jednoho jména jsem třeba narazil na pět různých dat narození, pak se ale ukázalo, že nejde o jednoho člověka. Rodiče zkrátka každého nově narozeného syna pojmenovali Josef; když umřel, dostal stejné jméno další a zas další... teprve pátý Josífek se konečně dožil dospělosti. Rodné listy nechávali rodiče dětem vystavit, až když povyrostly a potřebovaly je kvůli přijetí do školy. Za úřední úkon se totiž platilo, a proč zbytečně vyhazovat peníze?“ Rodopisné bádání často širší rodinu spojí, oživí vzájemné vztahy a napůl vyhaslý pocit sounáležitosti. „Kvůli podkladům jsem musel objíždět příbuzné, které jsem neviděl od dětství,“ dosvědčuje Neumann. „Dokončení rodokmenu je zatím v nedohlednu, ale vytvořil jsem webovou stránku, a co zjistím, tam hned vkládám, aby to mohli vidět všichni. A s rodinou se od té doby scházíme dvakrát ročně.“ Nad zažloutlými fotografiemi, které je třeba popsat, se potkává několik generací. Pátrání po dávno mrtvých příbuzných tak - jako pozitivní vedlejší účinek - spojuje ty živé.

Genealog Ivo Štěpánek nepřipravuje pro své klienty jen suché seznamy jmen a dat, ale umí z nich vytvořit i poutavé kroniky zasazené do dobového kontextu. Někdy ovšem s pravdivou informací neuspěje...

Karel, Michaela, Jiří... Jméno, které máme zapsané v rodném listě, o nás ostatním nic důležitého ani zajímavého neřekne. Je korektní a tak trochu nudné. Není divu, že skoro každý z nás má nebo v nějakém životním období měl ještě jedno: jméno, které jde na tělo. Takové, které umí posílit a přidat na ceně, ale může taky pořádně ublížit.

Rádi (si) hrajete, ale neradi prohráváte? Vadí vám zklamání a trpkost, které s sebou přináší soutěživý princip deskových her? Představte si takovou, ve které nejsou vítězové ani poražení. Bok po boku se svými přáteli v ní bojujete se zákeřným nepřítelem. A i když nakonec třeba nedokážete úkol dokončit, zůstane vám hřejivý pocit ze společně prožitého vzrušení.