Vzhůru do odpočinku
Zuzana Daňková, 6/2017O tom, jak je odpočinek důležitý a užitečný, se v dnešní uspěchané době mluví čím dál více – stačí jen vzpomenout na slavnou knihu „Umění zahálky“ od německého spisovatele a žurnalisty Ulricha Schnabela. Drobná knížečka „Naučit se odpočívat“ se v mnohém neliší od podobných publikací, které na nutnost spočinutí v každodenním shonu upozorňují. Něčím je však přece odlišná – její autor, španělský psychiatr a psycholog Fernando Sarráis, zřetelně vychází ve svých úvahách a radách z křesťansky laděného pohledu na svět, čímž na téma odpočívání přináší nový, neotřelý pohled. Originalita knihy pramení zejména z jejího členění, které dělí psychickou únavu podle jejích zdrojů, jež nachází nejen třeba v soutěživosti a potřebě úspěchu, perfekcionismu nebo znuděnosti, ale také v zdánlivě čistě altruistických aktivitách, jejichž vykonávání by nás mělo „dobíjet“ – v pomáhání druhým, v dávání sebe a v zodpovědnosti za druhé. Jak je možné, že nám tyto bohulibé činnosti berou psychickou energii a mohou nás vést až k úplnému vyčerpání sil? Protože se – tvrdí Sarráis –za fasádou jejich bohulibosti skrývají často nepříliš chvályhodné motivy. Vezměme si třeba takovou zodpovědnost. Proč se někteří lidé cítí za vše zodpovědní – za druhé, za společnost, za celý svět? Může to být třeba tím, že potřebují uznání druhých k tomu, aby si nepřipadali méněcenní, neužiteční, zbyteční… a uznání dosahují právě tím, že jsou příkladně zodpovědní a spolehliví. Autorka knihy z předchozí recenze by v takových lidech zřejmě objevila téměř dokonale skrytý narcismus, s nímž se od druhých nenápadně, ale urputně dožadují pochvaly za své ctnostné chování. Jenže jakékoli psychické obrany vyčerpávají, takže lidé, pro něž je zodpovědnost obranou před nepříjemnými emocemi, jednou dostihne jejich vyčerpání. A pak jim nezbude než se podívat do sebe a pokusit se přijmout, že primárně zodpovědní nejsou za to, co se děje ve vnějším světě, ale za svůj svět vnitřní, za svou životní spokojenost a klid. Podobně se to má s další křesťanskou ctností, pomáháním bližním. Pomáhat druhým je jistě chvályhodné, ale pouze pokud takové jednání pramení z našeho svobodného rozhodnutí, nikoli z psychologické nutnosti. Kromě potřeby uznání může jít v tomto případě o obranu proti pocitu viny, který bychom cítili, kdybychom se starali hlavně o sebe. Jenže křesťanské krédo „miluj své bližní tak, jako miluješ sám sebe“ neupozorňuje pouze na lásku k druhým, ale také na skutečnost, že stejně jako druhé máme mít rádi sami sebe. Aneb jak vědí všichni psychoterapeuti: pokud nemáme rádi sebe, těžko budeme mít skutečně rádi kohokoli jiného. Ze všech úvah o jednotlivých zdrojích psychické únavy vyvozuje Sarráis podnětný závěr, podle nějž jakékoli jednání, které nás nebude psychicky vyčerpávat a které je skutečně bohulibé, musíme činit ze svobody, a nikoli z psychologického donucení. Vnitřní svobodu potřebujeme k tomu, abychom dokázali být odpočatí a spokojení, takže získání „pocitu svobody v každodenním životě“ by mělo být hlavním cílem jakékoli psychologické práce na sobě.
