Rodinné konstelace jsou jen technika
Zbyněk Vybíral, 6/2006Článek Heleny Červinkové o rodinných konstelacích (Psychologie dnes 5/20065, s. 32-33) považuji za nekorektní. Rodinné konstelace nejsou samostatnou terapií. Jde o pomocnou techniku založenou na prostorovém modelování vztahů.Při dobrém použití a vhodném vsazení do terapie může být tato technika užitečná - tak jako řada jiných. Tvrdit ovšem, že jde o terapii, a podsouvat, že k terapii dochází i na seminářích pro veřejnost, je matoucí. Zážitkovéjednodenní semináře čehokoli nejsou formou psychoterapie.Za nebezpečné považuji několik názorů v článku. Např. to, že dítěti nikdy nemůžeme upírat právo na druhého rodiče, ani když by byl kontakt s oním rodičem z hlediska trestního práva nepřijatelný. Takto to autorka píše.Vzhledem k tomu, že v sousedství oněch řádků zmiňuje incest a brutalitu, vypadá to, jako by nadřadila soudržnost rodiny i nad zločin. Líčí archetypální řád rodiny oproti upřednostňování individuality jedince a tvrdí, žekonstelace působí více na systém než na jednotlivého člověka. K řádu v rodině patří"nezaměnitelné místo"určené každému členu rodiny a"neměnná pravidla". S tím nejen že není možno souhlasit, ale pokládámto za škodlivé podsouvání rigidního názoru.Bohužel v podání H. Červinkové je"filosofie"rodinných konstelací diletantsky opřena o více lineárně kauzálních indukcí. Zhuštěně řečeno: člověk žije nedobře následkem faktů z rodinné minulosti. Příčina máneodvratné důsledky,"dávné problémy z historie"(např. prarodičů) na nás"v hloubce podvědomí stále působí". To vede k sugerování (nám), že bychom s tím něco měli dělat. Že bychom si"to"měli zapeníze odžít na semináři. Netroufám si říct, zda konstelátoři v seminární"léčbu"skutečně věří (horší variantou by bylo, že jde jen o peníze a oslnění mocí), ale v každém případě sahat takto jednorázově na někdyhluboká lidská traumata a vzpomínky rovná se"vyhánění ďáblů"z těla.Autorka píše o tom, že se při konstelacích dostává na povrch pravda. Důrazem na pravdu článek začíná i končí. Nemyslím si, že v psychoterapii pomáháme vynořovat se pravdě. Často jsou stávající obrany a symptomy vícepravdivé než vzpomínky. Vždyť zjeví-li se něco minulého v přítomnosti - třeba v podobě pláče nebo zpovědi - kde je psáno, že vyšla na povrch pravda? Autorka se tu mýlí v samé podstatě psychoterapie. Psychoterapeut nedělíprožitky na pravdivé a nepravdivé, takový dualismus je zavádějící. Pokud rozlišuje, pak mezi škodlivým a prospěšným, myslí na posílení zdraví apod.H. Červinková přeceňuje rovněž vhled. Téměř zaručuje, že při stavění konstelací dochází k vhledu"do příčin a jejich pochopení"a tvrdí, že jakmile je nalezen skutečný problém,"změní se vhled"a člověkpak dovede řešit problém"uvědoměle.... také v reálném životě". To je však více zbožné přání. Samotný vhled často není spásou a někdy nevede ani k řešení. Člověk často ví, a přesto si nemůže pomoci... Zprostředkovatvhled může být i riskantní. Po dosažení vhledu je totiž s člověkem potřeba dále pracovat. Proto si troufnu vyslovit názor, že přivádět k vhledu do potlačených obsahů na žádný jednodenní seminář konstelací nepatří. Jestliže jetato metoda právě na tom založena, pak může jít víc o hazardování s duševním zdravím a o nezodpovědné narušování vztahů v životě člověka než o pomoc.Není snadné vytvářet povědomí o tom, co je a co není seriózní psychoterapie. Čtenář textu měl dostat informaci, že autorka není psychoterapeutka. Po letech vedení výtvarných kroužků si otevřela protistresovou poradnu, vníž nabízí metodu One Brain, spirituální praktiky jako očistu karmy nebo svícení barevnou lampou. Věří v minulé životy a sama sebe řadí na seznam léčitelů. Snad mohl být její text zařazen jako pohled alternativní léčitelky. Alepřijetím do rubriky"Psychoterapie a poradenství"podle mého názoru redakce pochybila.
