Online archiv

Čtu si článek v Psychologii dnes 5/2005"Boj o psychoterapii"a nedá mi to, abych nepřidala svůj pohled - tak trochu z druhého břehu problému. Pracuji v psychiatrické léčebně 8 let, původní profesí jsem sociálnípedagog. V léčebně zastávám práci arteterapeuta a ergoterapeuta. Záměrně píšu"zastávám", neboť zatímco ergoterapie má v souboru nelékařských zdravotnických profesí své místo, arteterapie nikoli.Profese arteterapie neexistuje. Přesto existuje arteterapie. Je v naší zemi vysoká škola, která vzdělává v oboru arteterapie, a jsou zde vysoké školy, kde se arteterapie přednáší. Jsou zde též specializované výcviky varteterapii s akreditací MŠMT. Existuje Česká arteterapeutická asociace. Neexistují však profesionální arteterapeuti.Přesto jsou pacienti, kterým působení arteterapeutických postupů pomáhá v nalezení duševní rovnováhy, v přijímání své nemoci, v nacházení přirozeného ventilu jejich zvyšující se tenze, prohlubující se deprese apod.Potřebnost a indikace arteterapie v péči o pacienty nechybí. Chybí však zakotvení této práce v zákoně o profesích tak, aby byl ošetřen právní status této práce. Logicky by se nabízelo nejjednodušší řešení: uzákonit profesiarteterapeut s jasně vymezenými požadavky na vzdělání a s přesně definovanou pracovní náplní, jako je tomu u jiných zdravotnických profesí.Arteterapie svými metodologickými postupy odpovídá jedné z forem psychoterapie. Jinou logickou cestou by tedy mohlo být uzákonit profesi psychoterapeut a v jejím rámci vymezit jednotlivá odvětví a jejich kompetence,specifika i nároky na vzdělání. Není mi jasné, proč psychoterapie - o které se dnes tolik píše, která je široce používaná, má široké spektrum směrů, vzdělávacích institutů, výcviků, škol i kurzů - je samostatně profesněnelegalizovanou. A proč oproti tomu není problém, aby v zákoně byla uznanou, legálně nabízenou formou péče ergoterapie?Tak jako si pacienti budou moci zkontrolovat, zda zdravotní sestra, která o ně pečuje, má skutečně náležitou odbornou přípravu, tak si nebudou moci zkontrolovat, zda arteterapeut, který o ně pečuje, je odborníkem, nebodiletantem. Neboť i kdyby byl tím nejfundovanějším, avšak ne psychologem, nemá co pohledávat ve zdravotnictví. Není způsobilý v tomto rezortu pracovat.Je otázkou, zda jsou kliničtí psychologové jediní, kdo mohou a mají lobbisticky ovlivňovat poslance při tvorbě legislativních norem. Kdo, kdy, za jakých podmínek a jakým hlasem může a má právo v této diskuzi vůbecpokračovat? Neošetřenost jasným legislativním rámcem při vysoké míře poptávky po psychoterapeutické péči tak vytváří neorané pole působnosti pro řadu diletantů, kteří pod rouškou terapeutické péče mohou provádět praktickycokoli. Jak znevažující je provozovat psychoterapii jako poradenskou činnost, ovšem zamaskovanou za poradnou pro mezilidské vztahy, odbourání stresových faktorů, osobnostní růst a tak podobně, vedle poraden astrologických,jinak okultních, léčitelských atd.Jsem sociální pedagog, absolvent Pražské psychoterapeutické fakulty a pětiletého sebezkušenostního výcviku SUR specializovaného na arteterapii vedeného pod ČAA, dále se vzdělávám a specializuji zejména v expresivníchformách psychoterapie. Se svým vzděláním bych sice leckde v jiném státě Evropské unie mohla působit jako kvalifikovaný psychoterapeut, ale v Čechách nikoliv. Tady denně překračuji zákon prací, kterou kvalifikovaně zastávám. Jeto otázka existence psychoterapie? Postu? Nebo ignorujeme a pošlapáváme práva pacientů? Jak smutně směšné jsou přetahovačky o psychoterapii, když na ně doplácí nedostačující nebo i nekvalifikovanou péčí ti, kterých se celápsychoterapie týká nejvíce - pacienti. O koho v této hře jde?(redakčně kráceno)