Online archiv

V říjnovém čísle Psychologie dnes publikoval Jeroným Klimeš článek Korupce v policejní práci. Byť tento článek přináší řadu zajímavých pohledů na uvedenou problematiku, domnívám se, že je třeba k němu přičinit několikeropoznámek.Pokusím se v jedné větě shrnout, jak článek vyzněl pro mne osobně. Můj celkový dojem je tento: český policista, ocitá-li se v situaci, kdy je mu nabízen úplatek (např. při ukládání pořádkové pokuty), odvozuje svérozhodnutí, zda jej přijmout či nepřijmout, nikoli od výše svého platu (jak se naivně domnívá laická veřejnost), nýbrž - řečeno slovy autora článku -"spíše od takzvaného kalkulu rizika, který porovnává zisk z úplatku spravděpodobností dopadení".Čtenář patrně již tuší, co je předmětem mé nespokojenosti. Je vskutku nosným východiskem úvahy o příčinách policejní korupce předpoklad, že policista je chladně kalkulující, utilitárně založený jedinec, jehož rozhodovacímechanismy se odehrávají v poli tvořeném výlučně třemi proměnnými: výší pokuty, pravděpodobností odhalení a výší postihu? Domnívá se snad autor článku, že v případě policisty nelze hovořit o plnohodnotné osobnosti, která byvykazovala nejen kognitivní, ale i emocionálně volní a další charakteristiky, tedy o osobnosti, která by disponovala specifickou strukturou motivů a postojů a která by měla - v neposlední řadě - i svébytný morální charakter ahodnotovou orientaci?Nechci samozřejmě tvrdit, že prvek kalkulace není důležitou součástí rozhodovacího procesu. To ostatně platí nejen v případě korupčních situací a nejen v případě policisty! Tvrdím však, že posuzovat tak složitý problém,jakým bezesporu příčiny korupčního jednání jsou, pouze z jednoho úhlu pohledu, a to z hlediska principu kognitivní disonance, je - ke škodě věcného řešení problému - metodologický redukcionismus. I když totiž J. Klimeš ujišťuječtenáře, že ke zmiňovanému kalkulu rizika je jistě třeba připočíst ,i vliv zvnitřnělých postojů a identity policisty', je tato zmínka čistě formální, neboť v dalším textu s těmito - podle mého názoru ovšem nesmírně podstatnými- faktory již nepracuje. Jeho přístup je tak jednostranný a článek -zcela logicky - činí dojem celkové nevyváženosti. Přitom by bylo právě velice zajímavé a přínosné pokusit se (na základě akcentování rozličných ego-mechanismů)promítnout na"půdorys korupce"specifické osobnostní typy a pracovat s nimi v dalších analýzách.Aniž bych chtěl autorovi radit, jak má psát články (řada jeho předchozích studií je neobyčejně inspirativních a přemýšlivých), obávám se, že tentokrát se poněkud unáhlil. Téma, které slibuje v názvu svého zamyšlení, jepřespříliš široké a v rozporu s obsahem článku, ve kterém zjevně dominuje (a) individuálněmotivační stránka problému (není tedy zasazen do širšího sociálního kontextu), (b) kognitivně-psychologická metoda zkoumání (a není aninaznačena možnost jiných hledisek). Osobně soudím, že v případě tak rozsáhlého a tak složitého tématu by měl každý autor přistupovat ke své práci v prvé řadě s badatelskou pokorou.V čem s autorem vřele souhlasím, je nezbytnost změn v systému profesní přípravy policistů. Nemám zde samozřejmě na mysli ,úzké' pojetí profesionality, tedy to, nakolik je policista vyškolen a vycvičen v určité odbornosti,nýbrž mám na mysli ,širší' pojetí profesionality. Snad by bylo možné je - pracovně - vymezit jako systém poznatků, schopností, dovedností, ale i hodnot, postojů a norem, které umožňují komplexní rozpoznávání a vyhodnocovánísituací, se kterými se policista setkává při výkonu služby, a volbu přiměřených prostředků k jejich řešení. Podle mého hlubokého přesvědčení takto chápaná profesionalita zahrnuje též schopnost kritické (tedy filozofické!)reflexe hodnot a smyslu vlastního života i života druhého, kritické reflexe vlastního poznávání, prožívání a chování, a také kritické reflexe životních situací z hlediska jejich nároku na moralitu a mravnost. V tomto směru jenáš vzdělávací systém nepochybně policistům hodně dlužen, a to na všech svých stupních.