Online archiv

Výzkumy, které prokazují spojitost úspěchu a prožívaného pocitu štěstí, byste mohli zaplnit celou knihovnu. Není to žádné překvapení - proč by úspěch neměl vést k tomu, že lidé budou šťastnější? Avšak po provedení rozsáhlémetaanalytické studie zkoumající 225 výzkumů zahrnujících dohromady 275 000 osob došla Sonja Lyubomirská se svými spolupracovníky z University of California ke zjištění, že pocity štěstí nejen následují po úspěchu, ale že samoštěstí úspěch způsobuje. Studie byla publikována v časopise Psychological Bulletin.Sonja Lyubomirská se zaměřila na tři druhy výzkumů: transverzální, longitudinální a experimentální prováděné v laboratoři. Štěstí bylo definováno jako prožitek déletrvajících pozitivních emocí (spíše než krátké epizodyintenzivní euforie). Transverzální studie (realizované v jednom časovém okamžiku) nemohou prokázat, že štěstí je příčinou úspěchu. Pokud by však tyto studie neprokazovaly spojení úspěchu a štěstí, popíraly by zároveň jakoukolimožnou příčinnou souvislost mezi těmito jevy. Ve skutečnosti však tyto výzkumy ukazují, že šťastní lidé bývají v průměru úspěšnější ve svých vztazích, profesi a celkově bývají i zdravější v porovnání s lidmi méně šťastnými.Longitudinální (dlouhodobé) studie, kterých bylo realizováno mnohem méně, měří pocity štěstí zkoumaných osob v jednom časovém bodě a poté několik let sledují, jakých úspěchů tito lidé ve svém životě dosahují. Součástítěchto výzkumů je i sledování vnějších faktorů, které mohou prožívané štěstí a dosahování úspěchů ovlivňovat. Tyto studie konzistentně ukazují, že štěstí je zpravidla prvotní a po něm následuje uspokojující zaměstnání, vztahy adlouhý život.Konečně experimentální laboratorní výzkumy, v nichž byl pocit štěstí u pokusných osob uměle vyvolán (např. dárkem či příjemnou hudbou), se ukázalo, že tyto krátkodobé pozitivní emoce zvyšují sociabilitu, altruismus,náklonnost vůči sobě i druhým, zlepšují schopnost řešit konflikty a posilují imunitní systém.Jak ale může být štěstí příčinou úspěchu? Podle autorů je vysvětlením to, že štěstí zakotvené v osobnosti člověka a v jeho předchozích úspěších vede k takovým způsobům chování a jednání, které vedou k dalším úspěchům.Pokud se člověku daří a věci mu vycházejí, rozšiřují se jeho zdroje a přátelské vazby, rozšiřují se jeho příležitosti učit se nové dovednosti pro budoucnost, může více odpočívat a čerpat nové síly a to vše může být v pozadíjeho budoucí úspěšnosti.

Ve svém článku z roku 1951 uvedl psycholog Neal Miller, že přestože si lidé nepamatují na své rané dětství, to, co v této době prožili, ovlivňuje jejich život i o mnoho let později. Profesor psychologie Lynn Nadel se nyní navýroční konferenci Americké psychologické asociace vrátil k myšlenkám Neala Millera."Před padesáti lety jsme neměli žádné důkazy,"řekl Nadel. Nyní jsme však podle něj v situaci, kdy o tomto tématu můžeme hovořit svyužitím empirických dat.Důkazy začínají podle Nadela již s faktem, že ve skutečnosti máme dva druhy paměti: paměť pro události a fakta a paměť určenou pro dovednosti a návyky. První z těchto druhů paměti je vázán především na mozkovou strukturuzvanou hippocampus. Například v roce 2001 Nadel se svými spolupracovníky realizoval výzkumnou studii, při níž sledoval pomocí funkční magnetické rezonance mozkovou činnost sedmi starších dospělých osob, které měly za úkolvybavovat si vzpomínky z nedávné doby (např. referát z nedávné konference) a z dávné minulosti (např. když se před lety učily řídit auto). Vybavování všech těchto epizodických vzpomínek vedlo u lidí k aktivaci jejich hippocampu.Nicméně implicitní paměť - tedy dovednosti a návyky, které jsme si osvojili často bezděčně - zaměstnává řadu dalších struktur mozku. Jde např. o mozeček, bazální ganglia a amygdalu, která je důležitá mj. pro emoční paměť.Nadel se svými spolupracovníky zjistil, že zatímco amygdala je v mozku přítomna již od narození, hippocampus dozrává až během raného dětství. Takže události z našeho raného dětství se ukládají do paměti jako jakési emočnístopy, které ovlivňují naše návyky a implicitní paměť a učení, přestože v oblasti epizodické paměti žádné stopy nezůstávají (kvůli nevyvinutému hippocampu)."Toto poznání nám pomáhá pochopit, proč si nemůžeme vzpomenout,kde a jak jsme se něco naučili v raném dětství, i když to silně ovlivňuje naše chování,"dodává Nadel.Hippocampus má i další důležitou roli: pomáhá regulovat stresové reakce člověka. Hippocampus totiž obsahuje receptory stresových hormonů. Stresové hormony tak mohou ovlivňovat funkce hippocampu, včetně epizodické paměti.V roce 2002 byla např. provedena studie, v níž se zjistilo, že stres zvyšuje výskyt falešných vzpomínek. Nadel se svými spolupracovníky požádal každého z účastníků výzkumu, aby přednesl desetiminutovou řeč skupině posluchačů.Po této stresové situaci měli účastníci i kontrolní skupina za úkol vyslechnout si dlouhý seznam výrazů. Po určité době si měli účastníci vybavovat prezentované výrazy. Ukázalo se, že stresované osoby uváděly ve srovnání skontrolní skupinou významně více výrazů, které ale ve skutečnosti na seznamu nebyly.Nadel nicméně zjistil, že stres méně významně ovlivňuje typy paměti, kterých se účastní amygdala, a více ty s účastí hippocampu (emocionální paměť). V nejnovější dosud nepublikované studii měly například dvě skupiny lidí -stresovaná a bez stresu - za úkol sledovat diapozitivy popisující příběhy - jeden emočně nabitý a druhý neutrální. Po týdnu byly pokusné osoby požádány, aby příběhy reprodukovaly. Ukázalo se, že zvýšení stresu před emočněnabitým příběhem zlepšilo jeho zapamatování, avšak vystresování účastníků před prezentací neutrálního příběhu naopak jeho zapamatování oslabilo.Podle Nadela je však nejdůležitějším zjištěním uvedených výzkumů to, že negativní zážitky z raného dětství sice nezanechávají konkrétní vzpomínku na to, co, kde a jak se stalo, přesto však zanechávají v naší pamětiintenzivní stopu, která nás může v budoucím životě ovlivňovat. Podle Nadela to může být i vysvětlení silných fobií, které nemají známou příčinu, či dokonce posttraumatické stresové poruchy.