Pozor na sexuální predátory
Lenka Phelps, 3/2008Ročně se odborníci v Česku dozvědí zhruba o 600 případech sexuálního násilí na dětech (podle údajů MPSV ČR). Skutečný počet obětí je ovšem mnohem vyšší, odhalené případy představují jen špičku ledovce. V knize americké psycholožky Anny C. Salterové Predators (Predátoři), která je určena v první řadě rodičům a v níž formuluje rady, jak ochránit děti před pohlavním zneužíváním, mě zaujal pohled, který se liší od názoru převládajícího v českých rodinách. Mají-li rodiče své děti chránit před sexuálními predátory, jak Salterová nazývá osoby páchající sexuální násilí, mohou se inspirovat praxí ve zdravotnictví - personál přistupuje ke každému pacientovi s vědomím, že může být infikován virem HIV, a proto používá stejná preventivní opatření při zacházení s krví u všech bez rozdílu. Stejně tak můžeme předpokládat, že kdyby se sexuální predátor dostal do blízkosti našeho dítěte (většina sexuálních deliktů na dětech je spáchána někým, koho dítě zná), nebude to mít napsáno na čele. Musíme si připustit, že ta možnost tu je, a snažit se vyhnout vysoce rizikovým situacím. Sexuálními predátory mohou být členové širší rodiny i lidé pracující v povoláních, kde zacházejí s dětmi: učitelé, terapeuti, trenéři, kněží, policisté, soudní úředníci, vedoucí ve skautu, instruktoři na táboře, vedoucí zájmových kroužků, lékaři, psychologové… Buďte ostražití, pokud ten, kdo pracuje s vašimi dětmi, nemá jiné zájmy a věnuje se dětem i mimo pracovní dobu, nemá dospělého partnera či přátele a vyhledává příležitosti, jak být s dítětem sám. Zvláště pedofilové věnují veškerou energii výběru dětské oběti, a proto mají minimum jiných zájmů.
