Online archiv

V lednovém čísle Psychologie dnes se objevila polemika na téma znovuobjevení fyziognomie-typologie. Ráda bych se se čtenáři podělila o svůj názor na tento fenomén.Představitel typologické poradny Ing. Mi hola referuje o fyziognomii-typologii jako o současné vědní disciplíně, kterou dále označuje názvem antropologická biotypologie. Zneužívá však vědecké označení pro něco, co nemá sesoučasným vědeckým přístupem k poznání o člověku nic společného.Fyziognomie, frenologie i takto pojatá biotypologie patří spíše již do oboru historie přírodních věd. Jejich závěry vždy měly své nadšené stoupence i odpůrce a byly pěstovány buď jako věda a někdy jako určité umění. Ponacistické diskreditaci biotypologie jako politicky zneužité rasové antropologie byly tyto interpretační pokusy na dlouhou dobu v podstatě tabuizovány, a to právě pro svou tendenci k nevyvratitelným soudům, která je přítomna ive výrocích nových propagátorů typologie.Současné vědecké obory zkoumající vztah mezi morfologií a psychikou člověka spíše hovoří o určitých tendencích a míře pravděpodobnosti. Například v psychologii je vzhled člověka zkoumán ve spojitosti s fenoménem halóefektu. Ten označuje tendenci k vytvoření určitého názoru na neznámého člověka již v prvních minutách sociálního kontaktu právě jen na základě posouzení jeho fyzického vzhledu a neverbálního chování. V oblasti humánní etologieči sociální psychologie je pak v současnosti řešena problematika související s tzv. hypotézou pravdivého jádra. Ta si klade otázku, jestli takto v prvních minutách provedené soudy nemají přece jenom nějaké objektivněprokazatelné odůvodnění. To znamená, že se dále zkoumá, do jaké míry se přisuzované psychologické vlastnosti shodují s výsledky psychodiagnostických testů hodnocených osob. V těchto studiích bylo například dosaženo dobrýchvýsledků zejména při hodnocení míry extroverze a svědomitosti posuzovaných osob. Lidé tedy do určité míry fyziognomická šetření sami provádějí zejména na nevědomé úrovni. Tyto naše soudy jsou však založené na našich nejstaršíchbiologických reakcích, které sice mají určitou výpovědní hodnotu, ale zároveň, jak bylo v dalších studiích také prokázáno, jsou silně tvarově narcistní. Lidé, kteří nám jsou podobní, což nemusejí být vždy pouze naši příbuzní,považujeme za nejvíce atraktivní, sympatické, důvěryhodné a žádoucí.Autorem představovaná antropologická biotypologie, jejíž"metodika"je založena na soudu typologa, má údajně nahradit všechny psychodiagnostické testy, diagnostikovat zdravotní problémy, určit optimální povolání,optimálního partnera atd. Situuje se tedy do role jakési vševědoucí instance, pro kterou se lidské štěstí a spokojenost stává obchodním artiklem, a ona sama je tím jediným prodávajícím. Touto vševědoucí pozicí se již tatočinnost dostává zcela mimo žánr současné vědy a spíše zasahuje do předmětu zájmu sociologie náboženství. Z tohoto úhlu bychom na ni mohli pohlížet jako na morfologickou analogii scientologie (dianetiky), která místo řadypsychologických testů nabízí služby typologa. Tento typolog je však jediný na území střední Evropy, a má tedy jako jediný přístup k absolutnímu poznání lidí učiněnému na základě rozboru jejich morfologie (dle ústního sdělenídotyčného typologa)! Nezdá se vám to neuvěřitelné? Něco jako představa dinosaura pochodujícího po pražské magistrále? Jisté však je, že takovýto"metodický"přístup se má ke vědě podobně, jako se má houbaření kmykologii. S jediným, avšak zásadním rozdílem, že v případě houbaření na chybné určení plodnic většinou člověk doplatí sám, avšak v případě takto vykonávané typologie na nutné přehmaty doplatí vždy pouze klient. A to ještě vtom méně přízračném případě. Pokud se typologii podaří proniknout do oblasti soudní praxe, o což se usilovně snaží (viz zaměření článků z jejich internetové adresy, publikace článků v časopise Trestní právo, či pořádáníveřejných debat na toto téma), pak na tyto přehmaty může doplatit celá společnost. Nejvíce však opět nebozí majitelé typologií zdiskreditovaných morfologických znaků, kteří se klienty typologie stanou proti své vůli.