Online archiv

Nedávno mě zaujala studie The role of violent media preference in cumulative developmental risk for violence and general aggression publikována v březnu r. 2009 v prestižním odborném časopise Journal of Youth and Adolescence. Její autoři Paul Boxer, L. Rowell Huesmann, Brad J. Bushman, Maureen O’Brien a Dominic Moceri, odborníci z University of Michigan, se zde zabývají velmi aktuální a zajímavou otázkou, jakou a jak velkou roli hrají násilné mediální scény v rozvoji agresivního chování dospívajících. Cílovou skupinu výzkumu tvořilo 820 amerických dospívajících v průměrném věku 16 let. Tato skupina se skládala z 430 středoškoláků a 390 mladých delikventů umístěných v krajských a státních výchovných zařízeních. Sběr dat probíhal od roku 2005 do roku 2007 pomocí nejrůznějších metod – dotazníků, strukturovaných interview, pozorování atd. V rámci výzkumu byli dotazováni také zákonní zástupci dospívajících, jejich vychovatelé i pedagogové. Výzkum sledoval nejen vliv násilí v médiích na projevy agresivního chování u dospívajících, ale zaměřoval se také na význam tohoto rizikového faktoru v komplexu rizik predisponujících násilné agresivní chování. Autoři studie vyčítají odborné veřejnosti malý zájem o tuto problematiku a zanedbávání koncentrace pozornosti k této aktuálně ožehavé oblasti. Zvláště potom, kdy výsledky výzkumu poukazují na významnou provázanost rizikového faktoru expozice násilí v médiích s dalšími rizikovými faktory (projevy násilí v rodině, svědek násilné události atd.) a jejich kumulativnost ovlivňující projevy násilného agresivního chování. Ve světě ovládaném mediálními technologiemi, kde je těžké dekódovat sdělení, jež k člověku přicházejí, a hledání pravdy téměř nemožné, zdá se až pošetilé přehlížet rizika, která s sebou vymoženosti soudobé společnosti nesou. Orientaci v chaosu každodenního života nám pomáhá rozklíčovat naše nitro i naše okolí. Ovšem jelikož oni sami jsou nositeli onoho chaosu a vzniku mnoha rizikových faktorů, které nám stále znesnadňují cestu životem, nezbývá nám nic než tyto faktory odhalovat a snažit se je eliminovat. Média usnadňují komunikaci, spolupráci, podporují tvůrčí proces, ale také mohou odpoutávat od reálného života a tlumit kritické myšlení. Mediální sdělení jsou součástí našeho života a jejich obsah v nás zanechává částečný odraz společnosti, ve které žijeme a jejíž normy si od dětství osvojujeme. Proto není bezvýznamné a zbytečné se těmito obsahy zabývat i jejich působením na člověka. Vždyť síla médií a mediálních sdělení byla a je stále jasně patrná v totalitních a diktátorských společnostech, kde jsou média využita k propagandě, útlaku a vyhrožování. Vliv násilných agresivních obsahů mediálních sdělení na dítě, jehož kritické myšlení nedosahuje ještě stupně prudké obrany, může mít potom katastrofální důsledky na jeho sebepojetí i pojetí společnosti, do které patří. K těmto myšlenkám vede i zmíněný výzkum, který představuje jeden z význačnějších záchytných bodů v otázkách vlivu mediálního násilí na vývoj jedince.

Stále častěji je dětem diagnostikována porucha pozornosti či hyperaktivita. Kromě potíží se soustředěním bývají tyto děti ve stresu a prožívají silné úzkosti. Pro jejich rodiče a učitele je nutné vědět, jak s nimi pracovat a dítě uklidnit.