Jednoduchý recept neexistuje
Roman Pešek, 6/2016Nedávno jsem přednášel na semináři s názvem „Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem“. Aspergerův syndrom je zjednodušeně řečeno lehčí forma autismu. U dětí s touto poruchou se často objevují různé druhy problémového chování, např. se vztekají, nadávají, jsou vzdorovité, negativistické, neodbytné. Na konci semináře jsem se ptal asi patnácti účastníků z řad rodičů a odborníků, co si ze semináře odnášejí. Znovu jsem si uvědomil, že pro rodiče je často důležité, že jim nějaká autorita potvrdí, co si sami už dlouho myslí, a dovolí jim se podle toho chovat. Pro jednu maminku bylo třeba důležité dovolení, že nemusí být ke svému handicapovanému dítěti připoutaná jako ke „středobodu svého života“, na který musí myslet, starat se o něj a trápit se s ním od rána do večera, ale že k němu může přistupovat jako k „milovanému, svébytnému doplňku vlastního spokojeného života a fungujícího partnerského vztahu“. Řada rodičů dětí s Aspergerovým syndromem však prožívání velmi rozporuplné emoce. Dvě maminky sdělily, že jsou ze semináře zklamané, že se vlastně vůbec nic nedozvěděly o tom, jak se nezbláznit ze svého náročného dítěte. Jedna z nich se rozplakala a řekla, že nenávidí svého syna. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba, protože několik hodin předtím jsem mluvil mj. o faktorech, které určují odolnost člověka, o změně škodlivého myšlení, které vede k silným emocím, uvedl jsem konkrétní příklad a rodiče měli možnost během několika praktických cvičení se sami zamyslet nad sebou, nad svým vztahem k dítěti, k partnerovi a k životu. Vybavil jsem si jednu psychoterapeutku, jíž klient říkal, že se jeho problémy nelepší, ať mu tedy už konečně poví, co má dělat. Odpověděla mu: „Mirku, já vím, vy byste chtěl recept na bábovku. Ale on žádný neexistuje. Musíte se s tím smířit. Jediný recept je pouze ten, který si vytvoříte sám.“ Co vlastně ty dvě ženy potřebovaly, já to nepoznal? Jednou z mých hypotéz je to, že chtěly rychlou, zázračnou, konkrétní a jasnou radu, jak trápení se svými dětmi vyřešit. Tu radu nedostaly, a tak jejich frustrace, zklamání, a možná i naštvanost, byly pochopitelné. Mnozí rodiče zažívají vnitřní konflikty a v jejich nitru vřou rozporuplné emoce. Své dítě milují, a zvláště matky k postiženým dětem hodně přilnou, i když je to často iracionální chování, protože pohledem ekonoma by bylo rozumnější věnovat více času a energie zdravému sourozenci (pokud další dítě mají), u něhož je vyšší pravděpodobnost, že se vložená energie více zúročí. Na druhou stranu mohou někteří rodiče pociťovat biologické, evolučně podmíněné tendence postižené dítě odmítnout nebo odvrhnout, jak tomu bývalo v minulých dobách. Jsou i pod velkým psychologickým tlakem vyhovět svému svědomí a nadměrnou, až perfekcionistickou péčí mírní pocity viny, že za postižení svého dítěte nějakým způsobem mohou. Překotným úsilím se někdy snaží dostát své zodpovědnosti za dítě, mají strach, že dítě v životě neobstojí a budou v budoucnu zažívat pocity rodičovského selhání. Navíc by rodiče měli vyhovět současnému sociálnímu tlaku, který je postavený na kultu dítěte, mateřství, rodičovství a na postoji, že hodnota člověka, zejména ženy, je určována především tím, jestli má děti, jaké má děti a jak se o ně stará. Tento tlak rodiče nutí věnovat svému dítěti, zvláště handicapovanému, maximální péči, a přikazuje jim dusit v sobě negativní emoce, které někdy přirozeně cítí. Jinak by byli veřejností, mnohými odborníky a konečně i sami sebou považováni za špatné rodiče.
