Online archiv

(PD 3/2012) V článku je vyjádřená touha po dokonalém světě, kde se mají lidé rádi, vycházejí si vstříc, ale realita bývá bohužel jiná. Rodinná setkání jsou pro mě z velké části povinnost, prostě něco, co se má dělat, tak to dělám… Podle mě je problém hlavně v komunikaci a v rozdílném stylu výchovy: s mojí maminkou i tchyní se mnohdy nedá mluvit upřímně, když řeknu, že se mi něco nelíbí, hned se urazí, děti jsou nevychované, protože nesedí poslušně v koutě, málo děkují a prosí, prostě mají příliš mnoho sebevědomí a ještě si dovolí kritizovat svou maminku a vyjádřit svůj názor. Mrzí mě to, ale kvůli falešnému pocitu, že jsme soudržná rodina nerezignuju na své výchovné zásady a nebudu se tvářit, že souhlasím s tchyní. To je přetvářka a děti to moc dobře dokážou rozpoznat, takže bych se nerada dočkala hlášky: „Mami, proč se před babičkou tak přetvařuješ?“ Miel Článek je psán o celkem normální rodině, kdy člověk, ať už ze setrvačnosti, nebo kvůli nesouladu v názorech, rodinná setkání komplikuje, oškliví si je a pokud možno se jim vyhýbá. A pokud ne, přetrpí je. Jde myslím spíš o to, aby se přitom mohl člověk příjemně pobavit třeba s tetou, která zná historii od a do z, místo toho, aby ji kritizoval přemíru a nesmyslné kombinace bižuterie. Babičce nevyčítal nevyvážený jídelníček, ale třeba zavzpomínal na prázdniny, které u ní v dětství trávil. Se švagrem probral novinky v mobilních telefonech místo, aby mu omlátil o hlavu, jak špatně si vybral auto. Nerozčiloval se nad tím, že v navštívené domácnosti nemají pro všechny stejný hrníček na kávu (i když on to tak doma má), a naopak měl radost, že si to kafe má s kým dát. Chápu, že pokud člověk považuje své dětství za peklo, za rodiči se nehrne ani s vlastními dětmi. Ale autorka coby psycholožka by k patologickým vztahům asi přistupovala jinak a do tohoto článku se nezdají být zahrnuty. Spíš se mi zdá, že jde o apel, abychom neupíraly vlastním dětem kontakt s rodinou a neprojektovaly své vlastní vidění do jejich vztahů k příbuzným. Lidé nejsou dokonalí, ale není na nás, abychom jim to zazlívali. Na druhou stranu, aby i děti poznaly, jaké chování už je mimo přijatelný rámec, měly by vědět, kde ten přijatelný rámec ještě je a jak s pouze nepříjemnou situací naložit a samozřejmě co udělat, když chování druhých překročí pro nás přijatelnou mez. Jsou v životě situace, kdy člověku pomůže vědomí, že je součástí nějakého širšího společenství, že odněkud vzešel. A rodina je k tomu dobrý základ. Pokud se rodinná setkání dítěti prezentují od mala jako nutné zlo, nebude se chtít stát jejich součástí a bude se cítit mezi svými jinde. Dost možná, že za pár desetiletí na oslavu maminčiných osmdesátin raději do „eldéenky“ nedorazí.