Online archiv

Češi jsou přesvědčeni, že lidem, kteří vstupují do veřejného prostoru a stávají se politiky, jde jen o vlastní zviditelnění, o nabytí majetku či o získání moci. Odhalil to průzkum společnosti CVVM, podle něhož tyto názory zastává drtivá většina občanů (kolem 90 %). Není to ovšem pouze ukázka jednoho z nejznámějších pojmů v psychologii – projekce? O projekci víme, že je to tendence připisovat druhým lidem vlastnosti a schopnosti podle nás samotných. Češi v tomto průzkumu ani tak nevypovídají o svých volených zástupcích jako o sobě samotných. Často se setkávám s tím, že si tzv. obyčejní lidé stěžují, jak jsou ti jejich politici špatní, že by tam měli být lepší. A když přijde řeč na ně samotné – proč s tím tedy něco neudělají, proč nedají všanc své vlastní jméno, svou pověst a osobní značku, dozvídáme se něco v tom smyslu, že oni sami by si tam nakradli ještě více, akorát by to dělali chytřeji. Ano, není to pouze o lidech, je to začarovaný kruh. Nemůžeme mít lepší politiky, než jsme my sami, protože v parlamentní demokracii si volíme sami sebe, své reprezentanty. Zároveň však tito reprezentanti ovlivňují nás samotné, jdou nám příkladem. Zvlášť u nás, kde prezidenta stále považujeme za nějakého krále, který tady je od toho, aby zajistil věčnou spravedlnost na zemi. Přitom kdybychom se vzdali naší naivní představy, že volený politik má být svatý a bezchybný, kdybychom je přestali všechny házet do jednoho pytle – žvanit o tom, že všichni jsou stejní a všichni kradou, kdybychom si uvědomili, že demokratický politik není příslušník nějaké zvláštní nedotknutelné kasty, ale je to běžný občan, obyčejný člověk, jeden z nás, kterého si na nějaký čas volíme, aby se staral o veřejné záležitosti, tak by se i u nás politická kultura rapidně zlepšila. Slušní a schopní lidé by se přestali bát do politiky vstupovat, protože by se jejich společenský status ze dne na den nezměnil z uznávaného vědce, špičkového chirurga či úspěšného podnikatele na úroveň prostitutky, tedy poslance. Uvědomme si, že začít musíme každý sám u sebe. Že nic neměnící nadávání na ty, kteří to dělají špatně, správu našich veřejných záležitostí nezlepší ani neulehčí naším rodinným rozpočtům. Že naopak věcné a poctivé přemýšlení o problémech, kterým rozumíme, užitečné rady lidem, kteří mají svěřenou moc, jejich pečlivé rozlišování a především využívání všech demokratických nástrojů, včetně těch internetových, může naši zemi posunout zase o něco k lepšímu.

Přestože máme parlamentní systém, prosadili jsme si, že budeme svého prezidenta volit přímo. Říká se, že lidé byli znechucení tím, jak probíhaly poslední dvě prezidentské volby, že si myslí, že volba bude důstojnější, když si prezidenta zvolí sami. Je to možné. Nicméně já se domnívám, že důvody, proč bychom měli v naší zemi mít přímo voleného prezidenta, jsou i jiné, psychologické. Lidé si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor. Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i krátce po ní. Prezident podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna). Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním) příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel. Otázka je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější z vybraných a teď půjdeme volit…