Online archiv

V článku Agresor v sukních (PD 4/2013) paní Nosková píše o domácím násilí: „Jejich trpící partnerky ovšem také nebývají v normě, protože normální žena po prvním bití či znásilnění, nejpozději po druhém takovém zážitku násilníka zavrhne, opustí, rozvede se, nechá ho zavřít.“ To mě pobouřilo hned z několika důvodů, především však proto, že tato věta potvrzuje zažitý názor, že oběť domácího násilí si za to vlastně může sama. Společnost často přesouvá vinu na oběť násilí, přestože je to právě násilník (agresor) který by měl být souzen. Paní Nosková není jediný člověk, který by se měl informovat o důvodech, proč oběti domácího násilí často nemůžou od násilníka uprchnout. Například: 1. Násilník ovládá veškeré finanční prostředky. 2. Násilník nedovolí oběti, aby si našla práci a stala se finančně nezávislá. 3. Oběť zůstává, protože se kvůli dětem snaží udržet dojem normální rodiny. 4. Násilník vyhrožuje vraždou (oběti, dětí, příbuzných) nebo sebevraždou v případě, že ho oběť opustí. 5. Oběť nemá kam jít a nemá se na koho obrátit (často proto, že agresor svou oběť úplně izoluje od rodiny či přátel, izolace je totiž jeden z mechanismů, který agresoři často využívají) 6. Oběť nemá prostředky k útěku (finanční nebo třeba dopravní prostředek) – často kvůli bodům 1. a 2. 7. Okolí neschvaluje odchod oběti od násilníka, buď z důvodů náboženského vyznání, nebo protože neví o násilí, které se za zavřenými dveřmi odehrává. 8. Oběť si není vědomá možností, které má – například kde jsou útulky pro oběti domácího násilí nebo instituce, které ji mohou ochránit a pomoci jí. To může být také způsobeno tím, že nemá možnost se k těmto informacím dostat – například nemá přístup k počítači, aby si na internetu mohla potřebné informace najít (případně se bojí, že by se to agresor dozvěděl, než by stihla uprchnout), nebo protože agresor nedovoluje své oběti chodit ven či kontroluje, kam chodí a s kým se baví. 9. Agresor oběti vyhrožuje, že jí sebere děti. 10. Oběť je kvůli agresorově šikaně psychicky nestabilní a agresor v ní vyvolal pocit, že bez něj nemůže žít. 11. Přátelé, rodina nebo děti neschvalují odchod oběti často proto, že násilník bývá na veřejnosti okouzlující a násilí páchá na své oběti v ústraní. Sama paní Nosková ve svém článku mluví o muži, který nemohl uprchnout psychickému teroru své manželky, protože ani jeden z nich neměl finanční prostředky na to, pořídit si vlastní byt nebo toho druhého ze společného bytu vyplatit. Oběti domácího násilí často musí podniknout několik pokusů o útěk od násilníka, než se jim skutečně podaří dostat pryč. Názor, že když oběť od násilníka neodejde, týrání si zaslouží, nebo po něm dokonce touží, je všeobecně vžitý a je třeba ho změnit – náležitou osvětou a informovaností.