Online archiv

Při soudním řízení uvedl obviněný na svoji obhajobu, že je přespříliš ošklivý na to, aby si našel práci, musí proto krást. Mnoho prospěchu mu vysvětlení před soudcem pochopitelně nepřineslo, nicméně Naci Mocan a Erdal Tekin, ekonomové pracovního trhu z Louisianské, resp. Georgijské státní univerzity, si uvědomili, že škaredost může být docela racionální důvod pro kariéru zločince. Analytici zaměstnanosti již dříve odhalili, že oškliví lidé vydělávají méně. Slavná studie Daniela Hamermeshe a Jeffa Biddla nejdříve zpochybnila, že by krása byla jen v „oku pozorovatele“, a ukázala, že shoda o atraktivitě člověka je v každé jednotlivé zemi poměrně značná a s časem se příliš nemění. Sami pak využili americké a kanadské šetření zaměstnanců, v němž v šíři zjišťovaných údajů byl hodnocen i fyzický vzhled respondenta. Ovšem již dříve se očekávalo, že některá vysoce příjmová zaměstnání jako herectví, modeling či TV zpravodajství přilákají pohledné zaměstnance, čímž by se dal vztah krása–vysoký výdělek vysvětlit. Popřípadě že zákazníci u některých profesí mnohem více odměňují, jednají-li s atraktivními lidmi, jako třeba v pohostinství a službách. Vše z toho platí – třeba velmi atraktivní servírky či ty s bujným poprsím vydělávají na spropitném až o třetinu více. Nicméně Hamermesh a Biddl dokázali, že hezčí lidé vydělávají v průměru o 5 % více obecně, bez ohledu na sektor, v němž pracují. Oškliví zaměstnanci mají pak zhruba o 5–10 % nižší mzdy. Efekt je silnější u začínajících pracovníků, kteří ještě nemají příliš praxe. Překvapivě je vyšší u mužů než u žen (což se dá z části vysvětlit tím, že velmi neatraktivní ženy mnohdy nevstoupí na trh práce a zůstávají v domácnosti). Efekt přitom naopak nelze vysvětlit tím, že vnímaná krása jen skrývá jiné osobní kvality jako třeba lepší zdravotní stav či vyšší inteligenci. Rovněž se nezdá, že by závislost šla opačným směrem, tedy že by lépe vydělávající lidé mohli více investovat do svého zevnějšku, což by se projevilo na jejich vyšší atraktivitě. Z dlouhodobé povahy analyzovaných dat totiž vyplývá, že pociťovaná atraktivita se u jednotlivců de facto téměř nemění, zatímco příjem ano. Zaměstnavatelé prostě nadržují hezkým lidem.

Házejte kostkou v kancelářském boxu, jste tu sami, nikým nepozorováni. Jakékoliv číslo, které vám padne, zaznamejte na arch papíru. Celkem máte 42 hodů. Arch poté odevzdáte. Čím vyšší součet na něm bude, tím vyšší finanční odměnu získáte. Tento úkol byl jedním z mnoha, kterému čelili indičtí univerzitní studenti v experimentu dvou ekonomek, Remy Hannaové a Shing-Yi Wangové. Cílem pokusu bylo zjistit, jak moc budou studenti podvádět. Při tolika hodech by měl být průměr kolem 3,5 -v součtu kolem 147. Medián předložených výsledků byl ale 168 a pár participantů předložilo arch i s 252 body. Měli troufalost tvrdit, že jim padaly jen šestky. Podvádění malé i velké bylo všudypřítomné. Experiment je však zajímavý v jiném detailu. Od jeho účastníků byly získány i jejich životní plány a zaměstnání, která by chtěli dělat. Nejoblíbenějším místem největších podvodníků byla státní správa. Na konci pokusu účastníci dostali příležitost část „vydělaných“ peněz věnovat charitě a zachovat si alespoň trochu cti. Pohříchu nejméně dávali na charitu opět budoucí státní úředníci. Inu, je-li stát brán jako prostředek ke korupční rentě, nepřekvapí, jaké lidi začne přitahovat.

Existuje nespočet „zaručených“ návodů, jak svést ženu. V poslední době se objevuje i přístup forenzního svádění. Tedy na základě systematického, experimentálního přístupu na mnoha a mnoha pokusných subjektech ověřit, jaké techniky a za jakých podmínek skutečně fungují.